RECENZE: Gondryho Pěna dní nejdřív oslní, postupně unaví a potom uspí

Snímek Pěna dní s Audrey Tautou zahájil karlovarskou přehlídku za účasti režiséra Michela Gondryho. Hýřivost a hravost filmu však přebíjí podstatu láskyplného příběhu podle Borise Viana.

Z filmu Pěna dní | foto: StudioCanal

Svoboda jednoho člověka končí tam, kde začíná svoboda druhého. Michel Gondry o svém přepisu předlohy Borise Viana Pěna dní na karlovarském festivalu tvrdil, že svou tvůrčí svobodu neomezoval ani v nejmenším, i za cenu, že to trochu "přepískne". Přepískl. Překročil právě onu hranici svobody druhého, tedy divákovy vlastní představivosti.

Pěna dní

Francie/Belgie, 2013, titulky, 125 minut

Režie: Michel Gondry

Hrají: Audrey Tautou, Romain Duris, Omar Sy, Gad Elmaleh, Alain Chabat

Hodnocení: 55 %

Z dílny klukovského vynálezce

Pěna dní je křehká, čistá, poetická romance z jiného světa a jiných časů. Lehce rozostřené retro kouzelně plyne s jazzovou náladou a měkkou barevností. Také svět zrozený až dětsky nespoutanou obrazností má svůj půvab; chvíli. Na rozdíl od Alenky v říši divů nebo děl Jana Švankmajera totiž hravá samozřejmost nesmyslu ztrácí vnitřní řád, postupně se mění v jeden velký pohádkový klip přesycený ulítlými výjevy, dialogy, figurkami a hlavně rekvizitami jako z dílny klukovského vynálezce. Jejich přívalem Gondry nejprve oslní, postupně unaví a nakonec uspí. Kolovrátek fantazie se zauzlí ve vlastním soukromém vesmíru.

Samozřejmě přenos surrealistických vizí na plátno vždycky hrozí přílišnou názorností, která divákovi vnucuje jinou představu, než jakou si utvořil coby čtenář. Nicméně Vian asi dnes nepatří k hromadně vyhledávaným autorům, zato Gondry zosobňuje pro jistou diváckou generaci takřka posvátné jméno, symbol osobitosti, nezávislosti, básnivosti. A idolům se nerado přiznává, že se pohybují v kruhu.

Zabít hravostí

Od průlomového Věčného svitu neposkvrněné mysli jako by Gondry v trojúhelníku romantiky, lyriky a mystiky točil stále jeden a týž film. Což nutně vede k jisté manýře, třebaže se z ní stále vynořují originální obrazy, jímavé okamžiky, neskutečné nápady. Na druhé straně však symbolickou neposkvrněnou mysl si nedokáže ani mistr udržet navždy, prosakuje do ní rutinní předstírání podobně jako v případě představitelů milenců, zejména Audrey Tautou, jejíž sladká nevinnost už také nevyzařuje z podstaty, nýbrž z herecké šablony.

Fantaskní hýřivost Pěny dní zkrátka přebíjí podstatu, nekonečnou něhu láskyplného příběhu, který je nejsilnější ve chvíli, kdy na všechny urputně vršené ornamenty zapomene. Gondry paradoxně předvádí, že film se dá zabít i hravostí. Nebo alespoň přizabít.