RECENZE: Statečná, či sobecká? K2 vlastní cestou dává divákům na výběr

Bez ohledu na podmanivě hrozivý majestát hor je dokument K2 vlastní cestou nejsilnější hluboko pod vrcholky. Tam, kde ponechává na divákovi, aby životní vášeň hrdinky posoudil podle svého.

Fotogalerie4

Jana Počtová (vpravo) a Klára Kolouchová při natáčení filmu K2 vlastní cestou | foto: Bontonfilm

Klára Kolouchová jako první rodilá Češka zdolala před lety Mount Everest a loni jako první Češka a teprve dvacátá žena světa vystoupala i na druhou nejvyšší horu, obávanou K2.

Ale než ji Jana Počtová, režisérka snímků Generace singles a Nerodič, nechá triumfovat coby sportovkyni, projde s ní neméně těžkou pouť rozhodování, zvažování, pochybování a vysvětlování. 

Protože vyznavačka horolezeckého adrenalinu má dvě děti.

„Mámu poznáš, každý má jeden kufr, ona tři,“ slyší její potomci na letišti, když se vrací po neúspěšném pokusu – a brzy si to zopakují.

„S dětmi jsem to nijak neprobírala, prostě jsem jim to oznámila,“ přiznává už na půdorysu zdánlivě běžné, láskyplné domácnosti, kde se ráno v županu řeší běžný chod rodiny – Já děti odvezu, ty je vyzvedneš. Jenže maminka nejde do prozaické práce, nýbrž na trénink, plánuje totiž další expedici a její okolí se tváří vstřícně, chápavě, rezignovaně.

 „Nic s tím nenaděláme, je prostě střelená,“ zní tu smířlivě od sestry přes manžela po dědečka. Pouze babička, jakkoli navenek vystupuje usměvavě, neskryje nesouhlas – neboť s dcerou diskutuje věcně jako matka s matkou: „Chybíš jim.“

Dcerka zase píše mamince v dopise se srdíčky, jak moc ji obdivuje a jak jí fandí, nicméně spontánně vyhrkne: „Proč tam zase jedeš, potřebuješ si od nás odpočinout?“ Klíčovou otázku, na niž film bohužel neposkytne odpověď, pak nadhodí sama Kolouchová, když se srovnává s mužskými kolegy: „Kluci se tím živí, já to dělám pro radost.“ Kdo tedy rodinu finančně zajišťuje?

Počtová výpravu rytmizuje jako divadelní dějství. První akt vrcholí rodinnou sešlostí na rozloučenou, plnou více či méně skrývaných slz. Druhou třetinu zahájí pochod do základního tábora – 140 kilometrů za sedm dní, kde se čeká na příznivé počasí, trénuje s kyslíkovou bombou a balí jídlo, krémy, parfém od maminky. Prozaická práce. 

„Kdy přijde ta radost?“ zajímá se režisérka a dozví se: „Až potom.“ Což je přesně okamžik, který naznačuje věčné limity příběhů o překonávání sebe sama, o droze jménem adrenalin, o životních touhách na hraně. 

Divák bude logicky zvažovat, jestli je matka dvou dětí spíše statečná, nebo sobecká, protože pocitové prožitky jsou nepřenosné, jakkoli se je Kolouchová snaží přesně formulovat – a znovu si lze vybrat mezi zdrcující upřímností a alibistickým sebeklamem, když vysvětluje: „Lezu tam pro sebe, sobecky, ale můj hnací motor tkví v tom, že bych to těm doma ráda vrátila.“

Pravda je, že při výstupu každičký krok znamená souboj, navíc snímaný zblízka jako v přímém přenosu. Na druhé straně však před hledači radosti mají stále náskok šerpové, takzvaný fixační tým, který horolezcům zajišťuje cestu a občas skončí v lavině. To už je jiné hrdinství; bez potlesku, pro obživu.

K2 vlastní cestou

60 %

Režie Jana Počtová, účinkuje Klára Kolouchová s rodinou

Kinobox: 57 %

Nádherné obrazy se střídají s přízračnými, třeba v námraze stanu za noci; pak těsně před vrcholem přijde povel k sestupu zpět – a pak celé znova, ještě jednou, naposledy, kdy si finální rozhodování už zahrává s nezodpovědným hazardem.

Přestože výsledek divák předem zná, film dokáže udržet pozornost zejména díky kombinaci důvěrnosti a odstupu. Přičemž důvěrnost mu štědře dodává Kolouchová od projevů dojetí až po soukromá telefonická vyznání typu „Mám tě ráda, papulo“, zatímco Počtová si navzdory nutné blízkosti putování se svou hrdinkou stále udržuje pozorovatelský odstup, v němž ponechává prostor divákovi.

A to se cení.

Trailery

Sledovat další díly na iDNES.tv