Řekne-li se poválečná Neapol, v paměti se vynoří nálada Manželství po italsku, v němž postava Sophie Lorenové bojovala s Marcellem Mastroiannim coby svým dlouholetým milencem o práva dětí, které tajně porodila.
Ale toto, alespoň v prvních epizodách, je trochu jiná Neapol, třebaže také obnažující chudobu periférie a jiskřící družnou pospolitostí pavlačí. Více než zábavně hašteřivá slova tu však padají fyzické rány; spousta ran.
Televizní přepis nezapře literární původ barvité ságy zejména vydatným, leckdy nadbytečným vypravěčským komentářem. Buduje typickou krajinu dětství, do sebe uzavřený svět místní školy, hospody, ulic a sousedských třenic od obávaného lichváře přes jeho oběti až po válku dvou žen o jednoho trpného muže.
V podstatě se hraje holčičí verze Bylo nás pět, pouze bez slunečné laskavosti prvorepublikového českého městečka, nicméně také bez urputného sociálního vyděračství, jaké by se nabízelo.
Do vzpomínek zcela přirozeně zapadá jak první nebožtík, tak první vyznání lásky „až vyrostu, chci se s tebou oženit“, též kostel coby součást každodennosti a v neposlední řadě násilí: všudypřítomné, často brutální, ale působivé zejména proto, že se od kolébky přijímá jako běžná neměnná samozřejmost.
Muži se rvou do krve, chlapecká přesila se pustí do dívek kameny, ale kam se všichni hrabou na ženský temperament při žárlivém přetahování na schodišti, které začne smíchem a končí slzami. Všechno se tu sleduje a komentuje z balkonů s vlajícím prádlem, vše se sdílí veřejně: události, vášně, city i bolest.
Solidně, i když poddajně nasnímanou adaptaci místy prozáří humor, ať se týká střípků hrdé emancipace v postavě učitelky, nebo vzájemného soupeření jejích malých premiantek.
Elisa del Genio a Ludovica Nasti hrají obě školačky vskutku dokonale a lze věřit, že v mládí a dospělosti je vystřídají neméně schopné herečky, přesto však největší hvězdou seriálu zůstává dobová Neapol.
