RECENZE Machete: U těchto Desperádů se nemusí přemýšlet. Jsou tu pro radost.

Tarantinův souputník Robert Rodriguez se vrací na půdu svého známého Desperada, jež mu sedí. Film Machete natočil pro radost.

Machete, jehož hraje Danny Trejo, zázračně přežil past, kterou mu nachystal drogový boss. A jde se pomstít. | foto: Palace Pictures

V roce 1992 vzbudil jeho amatérský snímek El Mariachi takový poprask, že Robert Rodriguez dostal peníze na jeho novou verzi; pod názvem Desperado zrodila legendu. Ale pak režisérova hvězda pohasínala, nad jeho dětskými filmy fanoušci ohrnovali nos a ani Planeta Teror z projektu Grindhouse, jejž vytvořil s kamarádem Quentinem Tarantinem, na Desperada nedosáhla.

Danny Trejo s mačetou

Machete

USA, 2010, 105 min.

režie Robert Rodriguez, Ethan Maniquis,

hrají Danny Trejo, Robert De Niro, Jessica Alba, Steven Seagal,

Hodnocení­: 70 %

Nicméně právě Grindhouse už v mozaice krátkých děl obsahoval tříminutový mikropříběh Machete, kterému posléze Robert Rodriguez dal celovečerní podobu. Udělal dobře, protože tady, na výbušném pomezí Mexika a Spojených států, na prašné půdě podivných desperátů, kde v horkém vzduchu poštěkávají pistole, sviští mačety a lepé děvy odkládají šatstvo, je prostě doma - a tam ho rádi vidí i diváci.

Zatímco Steven Seagal volí tradiční zbraň, Linday Lohanová netroškaří.

Titulní přezdívku Machete, španělsky mačeta, nosí hlavní hrdina, kterého snad ani nemůže představovat nikdo jiný nežli westernově zjizvený a potetovaný samorost Danny Trejo. Coby někdejší agent zázračně přežil - na rozdíl od své rodiny - smrtící past, již mu uchystal drogový šéf v podání poprvé snesitelného, neboť konečně nevážného Stevena Seagala, a vrací se za pomstou. Jenže zjistí, že pronikl do vyšší hry, která obnáší i lov mexických uprchlíků a v níž figuruje též kouzelný Robert De Niro coby senátor. Navíc potká celou sbírku krásek, které vévodí Jessica Alba váhající mezi svou úřední kariérou a svým původem, o hlasu srdce nemluvě.

Herci s darem odstupu

Jistě, zápletka nepřináší nic převratného, ale naštěstí tu o ni vůbec nejde. Machete zosobňuje film stvořený čistě pro zábavu a pro potěšení tvůrců samých i lidí v kině, přičemž vychází z přesné dávky nadsázky, kde krev je pořád ještě jenom k smíchu. Od první chvíle, kdy Trejo se svým typickým výrazem zvíří rudý písek a proradná kráska mu vysvětlí svou nahotu tím, že je „moc horko“, se člověk s rozkoší ponoří do rodriguezovské stylizace včetně rytmů skvělé muziky a hrátek angličtiny se španělštinou - jako štamgast, kterému po dlouhé rekonstrukci konečně otevřeli milovanou hospůdku. Tempo neztrácí ani uprchlická linie s prvky drsné reality, ani jemná politická karikatura s De Nirem a jeho dokonalým projevem na tribuně.

Po pravdě onu milimetrově přesnou míru odstupu kroužící těsně nad územím pusté parodie si hlídají dokonale všichni herci včetně epizodních rolí, dokonce i Lindsay Lohanová.

Finále utržené ze řetězu

Samozřejmě nechybějí hutné hlášky včetně „kafe bez plivanců“, které prodává „proletářům všech zemí“ ztepilá vůdkyně veselé podzemní sítě ilegálů, jejichž hojný výskyt třeba v nemocnici vyrábí humor hodně do černa.

Ano, hraje se odlehčená revoluční variace na vůdce lidu Zorra, v níž se režisér občas až příliš vyžívá, ale budiž mu odpuštěno za vtípky „Machete neesemeskuje“, za nápady s animací či s ukřižováním, za nečekané využití hudby v čele s Ave Maria a v neposlední řadě za důvtipnou choreografii bojových scén plnou neotřelých postupů, osobitých rekvizit a hlavně uvolněných point.

Je pravda, že nástup znepřátelených jednotek pro obří finále už nese nádech spartakiádní estrády, která se pak naprosto utrhne ze řetězu a svou pestrou bláznivostí diváka až zbytečně zahltí. Nicméně to už má Rodriguez své publikum ochočené (ostatní kino opustili s první krvavou lázní) a může si dovolit jakýkoliv úlet. Proč ne. U filmu Machete se nepřemýšlí, ten sbírá body za radost, hravost a úlevu, že legendy jsou zpět na svém místě. I když originálnější obsah by neškodil.