Je až s podivem, že rok po své canneské premiéře putuje Agora světem téměř bez povšimnutí a bez potíží. Zřejmě proto, že ji natočil Jihoameričan s evropskou podporou. Být to hollywoodská velkoprodukce, možná by si i Vatikán všiml a hodil kamenem.
Vědkyně a oddaný otrok
Agora totiž zosobňuje solidní historickou podívanou s jedním výbušným motivem, jenž všechny ostatní dojmy hladce potlačí. V paměti utkví, v nadsázce řečeno, že popisuje „zlé“ křesťany. Což je natolik v rozporu s vžitou představou ze školního dějepisu, že jedni ve filmu vidí odvahu, druzí provokaci a třetí nepřesný výklad historie.
O věrnosti doložitelným faktům nemá smysl se dohadovat, nejde přece o dokument, nýbrž o hraný příběh, byť vycházející z osudu reálné hrdinky, astronomky a filozofky jménem Hypatia, působící na přelomu čtvrtého a pátého století v egyptské Alexandrii.
V pojetí Rachel Weiszové má podobu velmi moderní volnomyšlenkářské učitelky hlásající na akademické půdě proslulé knihovny rovnost a toleranci, zatímco v ulicích už propukají náboženské bojůvky.
Příběh má i romantickou notu v podobě dvou hrdinčiných ctitelů, z nichž herecky vítězí mladý Max Minghella, syn filmaře Anthonyho Minghelly. Má dar nevtíravé podmanivosti, jejž plně uplatňuje v roli zmateného otroka rozpolceného mezi náklonnost ke křesťanské komunitě a tajnou lásku ke své paní. Když ji sleduje při koupeli či se jí spící kradmo dotýká v intimitě noční knihovny obléhané nepřáteli, vyjádří beze slov nekonečnou oddanost citu.
Nutno říci, že citu bez nároku na odezvu. Hypatii film kreslí s trochou plakátového feminismu jako ženu, jejíž jedinou vášní je vědění, a spolehlivou herečku nutí do lehce kazatelských poloh od výkladu teorií vesmíru až po záchranu vzácných, dle křesťanů „pohanských“ svitků i ve chvíli, kdy jiní chrání vlastní životy.
Křesťané trochu jinak
Obrazově Agora střídá sled výjevů z dobového života s malebnými panoramaty a účinně nasnímanými, reportážně působícími pogromy, plnými chaosu, paniky a surových detailů.
Není to vůbec špatné, jen trochu povšechné a v obrazech barbarství pod vlajkou víry až zbytečně doslovné. Samozřejmě jakékoli víry – nicméně v Agoře se chápou zbraní proti vyznavačům starých egyptských bohů a poté proti Židům ti, kdo v dějinách kinematografie vesměs tiše trpí na kříži nebo pokorně kráčejí do arény vstříc dravým šelmám.
Tady je tomu přesně naopak: křesťané, v té době již chráněnci Říma, se jako zpupní krvelační fanatici jedné pravdy neštítí násilí a novou éru zahajují ničením starých kultur.
Filmařsky režisér Alejandro Amenábar nevtiskl Agoře tak osobitý rukopis jako svým předešlým sevřenějším dílům, thrilleru Ti druzí a oscarovému Hlasu moře, nicméně natočil ji slušně. A statečně.
