RECENZE: Viditelný svět je dobrý thriller, napětí obstará kamera a Ivan Trojan

Viditelný svět natočil dokumentarista a je to na něm znát: minimum zvláštních efektů, minimum akce. Veškeré napětí obstará kamera a Ivan Trojan.

Coby podivínský Oliver, letový dispečer, kterému je něco přes čtyřicet, nejraději mlčí, nikam nechodí a když nemusí, s nikým nekomunikuje. Svůj život považuje za nevzrušivý, zato vše, co se děje kolem, pro něj vzrušující je a on to rád a soustředěně pozoruje.

Viditelný svět

70 %

Slovensko, 104 min.

režie: Peter Krištúfek,

hrají: Ivan Trojan, Jana Hlaváčová, Kristína Turhanová, Dagmar Bruckmeyer

Hlavně žádné emoce: ty v prostředí přelidněného sídliště třaskají všude, ale do Oliverova světa neproniknou. Alespoň na první pohled ne. Na ten druhý už sem tam zachytíme „jisté“ signály: rychlejší dech, záblesk v očích, drobný pohyb, který je o něco méně kontrolovaný než ostatní. Život Olivera sestává z rituálů, které uklidňují jeho i nás. Čím častěji se stane, že některý z nich vypadne, tím nervóznější začneme být i my.

V Trojanově postavě se hněv a agresivita hromadí pomalu, ale mrazivě jistě: stačí, aby viděl z okna šťastnou rodinku či spokojeného souseda odnaproti, a srdce se mu rozbuší. Tam, kde by se šel jiný opít nebo vyboxovat, udělá ovšem Oliver jen další nenápadný krok. 

Nejprve si pořídí dalekohled. Pak si situace, které ho provokují, začne fotit. A pak do nich začne zasahovat: skrytě, opatrně, ale systematicky. Souseda naštve, rodinné štěstí rozklíží, ale pořád se drží v roli pozorovatele. Jednoho dne však nastřádané emoce musí bouchnout...

„Je zlo démonické a nadpřirozené, nebo spíš obyčejné a nenápadné? Chtěl jsem svým filmem upozornit na to, co bohužel zjišťujeme čím dál častěji: totiž že za nebezpečím nemusíme daleko, může nám bujet přímo před očima,“ říká režisér Peter Krištůfek a přesně tak definuje efekt, který na nás jeho film má - tušíme katastrofu, aniž bychom pro své podezření měli jediný „viditelný“ důvod. Když sledujeme, jak Oliver na řídící věži naviguje letadla, trneme, protože si uvědomujeme, že tenhle tichý muž je jako nevybuchlý granát bez pojistky

(Ne)viditelná kamera

Viditelný svět je méně šmrncovní a hravý, ale když si uvědomíme, že jeho jediným výrazným objektem je jedna mlčící mužská osoba, musíme smeknout, protože divákovu pozornost dokáže držet téměř konstantně. 

Může za to hlavně neosobně působící kamera Martina Štrby, která se na svět dívá jinak, než je zvykem: souzní s voyeurským způsobem vidění, a zdaleka se tak přitom neděje jen ve chvílích, kdy spolu s Oliverem šmíruje sousedy. 

Dobře navíc funguje i nápad nepřetržité zvukové kulisy, která Oliverovy „sledovačky“ provází: hlasy lidí sedících na vzdálených balkónech logicky neslyšíme, ale slyšíme jiné hlasy - z cizojazyčnéhoo programu v televizi, kterou má Oliver permanentně puštěnou (a paradoxně se na ni nikdy nekouká).

Působivost filmu ale kazí příliš doslovná linka traumat z dětství.