Dobře se díval. Vznikl tak jeden z nejčistších snímků roku, nevtíravý, nezaujatý, neútočný. Hřbitov představuje ostrůvek jistoty, jehož hranice milenci neradi překračují, ve kterém si pěstují milosrdné lži o lepší budoucnosti, pro niž nehnou prstem, a jehož ztráta je vykolejí jako bezbranné děti. Ale přitom - a to je hlavní radost, která vynahradí technické výkyvy snímku - sem režisér nepustí sociální obžalobu, vyděračský sentiment ani karatelskou nadřazenost.
Pouze zachycuje nekonečně něžný i zrůdný sebeklam plánů, které se nikdy neuskuteční, a současně příval citu, jejž by v haraburdí hřbitovní kobky nikdo nehledal. Jan a hlavně Jana už nejsou schopni činu, pouze vzájemné oddanosti - a to je pořád dost. Když muž svou partnerku láskyplně umývá mezi hroby, nevidí lidskou trosku, v jeho očích je stále nejkrásnější bytostí. A když na vrcholku kaple rozpřáhne ruce, jako by se změnil v anděla.
Partyzánsky vyrobený film se do kin dostával podobně krkolomně, ale na rozdíl od běžných produktů televizní publicistiky na plátno patří. Ze hřbitova těží mystickou malebnost, z dialogů vtip a vzdor odevzdanému zmaru působí překvapivě pozitivně. Tolik síly, jíž odzbrojí i policisty, má jen láska až za hrob.
Hodnocení: 70 %
