RECENZE: Sex, mor a skandály kolem hříšné světice jménem Benedetta

Erotický film tvůrce Základního instinktu Paula Verhoevena Benedetta vyvolal na festivalu v Cannes senzaci. Ale jeho síla netkví ani v názorném sexu, ani v kritice církve, nýbrž v přesném zobrazení ženské řevnivosti.

Jestli reálná titulní hrdinka z toskánského kláštera v 17. století vskutku konala zázraky, nebo jen dovedně využívala své pověsti, ponechává režisér na divákovi.

Od chvíle, kdy holčička vtipně zažene lapky, přežije pád sochy a pak v dospělosti při bezmála divadelním rituálu se zavěšená na lanech oddá Ježíši coby jeho nevěsta, vykazuje Benedetta znaky dobové superstar; ostatně Virginie Efira ji hraje místy až příliš teatrálně.

Podobně Ježíš v jejích zbytečně četných vizích, rafinovaných, brutálních, ale především ornamentálních, dostává podobu akčního hrdiny s mečem. A také novicka, jíž Daphne Patakia poskytuje přepjatě vyzývavé rysy špindíry z ulice, vnese do řádu vlastní odstín výstřednosti.

Protiváhu – ale současně i vrchol herecké sestavy – zosobňuje matka představená v podání Charlotte Ramplingové. Věcná, vědoucí, střízlivá; drží sebekontrolu a věrnost pravidlům, i když ji o vlastní post připraví stigmata jeptišky Benedetty, o jejichž pravosti pochybuje. Vzbouří se teprve ve chvíli, kdy za oběť změnám padne její vlastní odbojná dcera, což je vůbec nejsilnější motiv příběhu.

Nikoli však nejatraktivnější, Verhoeven dobře ví, jak prodat dráždivost lesbické vášně v přítmí chladných cel. Počínaje prvním náhodným dotekem při koupeli a konče kacířskou proměnou sošky světice v erotickou pomůcku se zálibně vyžívá v milostných scénách, které vedou od náznakové provokace přes průhlednou látku po naprosto otevřený a názorný sex.

Je zjevné, že pokrytecké mocenské hry církevních hodnostářů tvoří pouze obal provokativní love story: Přitom daleko účinnější než výjevy rozkoše jsou okamžiky, kdy se hrdinky chovají s důvěrností dvou puberťaček na internátu. Navíc okatá fyzická přitažlivost plavovlásky a brunetky má bezmála reklamní charakter, intimita žen méně pohledných by působila přirozeněji.

Nicméně režisér své řemeslo ovládá, takže vyprávění koření vtipem jak nenuceným – třeba při společném sezení na latríně, tak hořkým, když Benedetta opojená svým vlivem vládne svému okolí pouhým tvrzením: „Tohle mi Ježíš řekl, tohle mi neřekl.“

V atmosféře manipulace se výtečně daří typickým řevnivostem, žárlivostem, intrikám a třenicím do sebe uzavřené, výhradně ženské komunity. Tady je snímek – navzdory kulisám a komparzu jako z českých skanzenových pohádek – navýsost moderní. 

Benedetta

65 %

režie: Paul Verhoeven

scénář: David Birke, Paul Verhoeven

hrají: Virginie Efira, Charlotte Ramplingová, Daphne Patakia, Lambert Wilson, Olivier Rabourdin, Clotilde Courau, Louise Chevillotte, Hervé Pierre, Alexia Chardardová

Streamovací služby: HBO Max (CZ zvuk, titulky)

Kinobox: 68 %

IMDb: 6.7

Vyloženě aktuální prvky pak lze vysledovat v paralele nynější covidové pandemie a tehdejší morové rány, kdy rozkaz „Zavřete brány města“ stačí jedinkrát porušit a lavina už se nezastaví.

Jakkoli si tvůrce Benedetty nepokrytě libuje zejména v obrazech milování bez zábran či trýznivého mučení, jež jí vynesly skandální pověst, nerezignuje ani na inteligenci. Několik myšlenek, například „Ponížení nezanechává stopu“, zůstane v paměti.

Zásadní dávku bodů však novince našich kin zajišťuje nejednoznačnost, s níž se staví k charakteru svaté hříšnice.