Jestli reálná titulní hrdinka z toskánského kláštera v 17. století vskutku konala zázraky, nebo jen dovedně využívala své pověsti, ponechává režisér na divákovi.
Od chvíle, kdy holčička vtipně zažene lapky, přežije pád sochy a pak v dospělosti při bezmála divadelním rituálu se zavěšená na lanech oddá Ježíši coby jeho nevěsta, vykazuje Benedetta znaky dobové superstar; ostatně Virginie Efira ji hraje místy až příliš teatrálně.
Podobně Ježíš v jejích zbytečně četných vizích, rafinovaných, brutálních, ale především ornamentálních, dostává podobu akčního hrdiny s mečem. A také novicka, jíž Daphne Patakia poskytuje přepjatě vyzývavé rysy špindíry z ulice, vnese do řádu vlastní odstín výstřednosti.
Protiváhu – ale současně i vrchol herecké sestavy – zosobňuje matka představená v podání Charlotte Ramplingové. Věcná, vědoucí, střízlivá; drží sebekontrolu a věrnost pravidlům, i když ji o vlastní post připraví stigmata jeptišky Benedetty, o jejichž pravosti pochybuje. Vzbouří se teprve ve chvíli, kdy za oběť změnám padne její vlastní odbojná dcera, což je vůbec nejsilnější motiv příběhu.
 |
Nikoli však nejatraktivnější, Verhoeven dobře ví, jak prodat dráždivost lesbické vášně v přítmí chladných cel. Počínaje prvním náhodným dotekem při koupeli a konče kacířskou proměnou sošky světice v erotickou pomůcku se zálibně vyžívá v milostných scénách, které vedou od náznakové provokace přes průhlednou látku po naprosto otevřený a názorný sex.
Je zjevné, že pokrytecké mocenské hry církevních hodnostářů tvoří pouze obal provokativní love story: Přitom daleko účinnější než výjevy rozkoše jsou okamžiky, kdy se hrdinky chovají s důvěrností dvou puberťaček na internátu. Navíc okatá fyzická přitažlivost plavovlásky a brunetky má bezmála reklamní charakter, intimita žen méně pohledných by působila přirozeněji.
Nicméně režisér své řemeslo ovládá, takže vyprávění koření vtipem jak nenuceným – třeba při společném sezení na latríně, tak hořkým, když Benedetta opojená svým vlivem vládne svému okolí pouhým tvrzením: „Tohle mi Ježíš řekl, tohle mi neřekl.“
V atmosféře manipulace se výtečně daří typickým řevnivostem, žárlivostem, intrikám a třenicím do sebe uzavřené, výhradně ženské komunity. Tady je snímek – navzdory kulisám a komparzu jako z českých skanzenových pohádek – navýsost moderní.
Vyloženě aktuální prvky pak lze vysledovat v paralele nynější covidové pandemie a tehdejší morové rány, kdy rozkaz „Zavřete brány města“ stačí jedinkrát porušit a lavina už se nezastaví.
Jakkoli si tvůrce Benedetty nepokrytě libuje zejména v obrazech milování bez zábran či trýznivého mučení, jež jí vynesly skandální pověst, nerezignuje ani na inteligenci. Několik myšlenek, například „Ponížení nezanechává stopu“, zůstane v paměti.
Zásadní dávku bodů však novince našich kin zajišťuje nejednoznačnost, s níž se staví k charakteru svaté hříšnice.
