Na osudu Anny je nejzajímavější fakt, že na ulici vyrazila až ve svých šestačtyřiceti letech, po druhém rozvodu, aby prý vydělala něco na přilepšenou vnoučatům.
Nejzábavnější prvek pak představuje časté dějiště jejích zpovědí, totiž veřejné záchodky, kde jako toaletářka do svého vyprávění zcela přirozeně vkládá konverzaci se zákazníky: „Na malou, nebo na velkou?“
Kouzlo nechtěného zabírá, kdykoli dáma vytírá dlaždičkové podlahy, líčí, jak někdy za celou noc nesežene ani jediného zákazníka, a současně s močícími pány u mušlí, zaskočenými přítomností kamery, nenuceně rozpráví o počasí: „Tak co, jak je venku, neprší?“
Podobné situace umí Třeštíková zachytit náramně, věrně a přitom vkusně. Právě na jejich vlídné bizarnosti však musí stavět, protože myšlenkový obzor Anny nepatří zrovna k nejrozlehlejším; včetně politických postojů. Na jedné straně odmítá, že by snad někdo nemohl najít práci, na straně druhé prohlašuje, že nesouhlasí s nynějším režimem, neboť „my blbci budeme dřít furt“.
Často opakuje spojení dělnická třída, připomíná, že „za komunistů jsem dostala byt“, a už méně ochotně dozná, že tehdy dostala také trest za příživnictví, protože ve dvaceti utekla z domova, kde nechala matce na krku vlastní dcerku.
Zkrátka žena, kterou filmový štáb sledoval šestnáct let, není osobnostně nijak zvlášť pozoruhodná ani vyloženě sympatická. Soucit budí pouze ve chvílích, kdy se jí vnuk ptá, co mu koupí, a babička pak v slzách poví, že je chlapec odmala na inzulínu.
S nemocným hochem Anny váže zjevně nejsilnější pouto, kdežto když mluví o dceři a vnučce, které obě skončily na psychiatrii, podotkne pouze: „Akorát mi přidělávají starosti.“
Příchuť lechtivé senzace samozřejmě budí hrdinčin způsob přivýdělku, ovšem z jeho zákulisí zazní jenom zkušenosti typu „kšefty nám kazí Bulharky“ nebo „mladší klienti dávají přednost nám starším, protože mladé to odflinknou a ještě je okradou“.
Výstižněji o ní vypovídají detaily světského charakteru: od volby svatebních šatů z asijské tržnice vede logická spojnice k ženichovi – cizinci, jenž v době, kdy se Anny ocitne v nemocnici, už zase mizí ze scény.
Třetí rozvod, návrat k prostituci i na záchodky, jejichž každodennost ilustruje drsný výjev s narkomankou stejně jako výčitka: „Za korunu jste tam tak dlouho?“ Začarovaný kruh.
Poněkud propagačně může vyznít motiv organizace Rozkoš bez rizika, v jejichž divadelních produkcích Anny zpívá; dosti groteskně. Nicméně zároveň odtud pramení nevyslovené smutné poznání, že spolek pomáhající sexuálním pracovnicím je vlastně hrdinčinou náhradní rodinou, jediným jejím útočištěm, kde slaví narozeniny s dárky v podobě kondomů a kde v maškarním reji najde Třeštíková nevtíravou symboliku pro filmové finále i brzký konec hrdinky samé.
Anny zemřela ve čtyřiašedesáti letech. Divák k ní asi těžko přilne, její portrét oceněný mimo jiné v Mnichově nicméně zachycuje šestnáct let marnosti způsobem, který podprahově účinkuje nejen na festivalové poroty.
