Zemřel Jiří KrejčíkODCHOD LEGENDY: Zemřel režisér, scenárista a herec |
"Naučil mě jedno důležité filmařské krédo. Často slyším jeho hlas nejen sama ve střižně, ale i při sledování naší politické scény. Mockrát jsem si přála, aby přerušil nekončené tahanice politiků svým hřmotným hlasem: Přímo k záležitostem!" vzpomíná dokumentaristka Alena Činčerová, která Krejčíka sledovala s kamerou při natáčení jeho posledního televizního snímku Osudové peníze. "Říkal se svým typickým humorem: Možná už se konce natáčení nedožiju. Ale někdy je lépe nedožít než dožít." Snímek dokončil; pětašedesát let po svém filmařském startu.
Krejčík se narodil ještě za Rakouska-Uherska, 26. června 1918. Studoval techniku, druhou světovou válku strávil jako statista v barrandovských ateliérech, podílel se na Trnkově krátkém filmu Dárek a v roce 1947 natočil půvabnou celovečerní prvotinu Týden v tichém domě.
Fotogalerie |
Nevyhnul se ani budovatelským snímkům Ves v pohraničí nebo Nad námi svítá, zato v 60. letech přišel jeho tvůrčí vrchol s díly Pension pro svobodné pány, Svatba jako řemen, Čintamani & podvodník a zejména Vyšší princip.
Za normalizace byl odkázán spíše na televizi, přesto probojoval dva na svou dobu odvážné snímky, Božskou Emu a Prodavače humoru.
Rady do Pelíšků
Po roce 1989 se proslavil zejména úlohou profesora v komedii Pelíšky, dokonce si pro ni přinesl vlastní oblek, který si dal ušít v 60. letech pro plánovanou emigraci. "Taky nám moudře poradil, abychom příběh netáhli dál přes osmašedesátý rok," přiznal režisér Jan Hřebejk.
Sám Krejčík točil od 90. let nesmlouvavé dokumenty, třeba o převratu na gymnáziu v České Třebové nebo o Praze "zaprodané zahraničnímu kapitálu", a hřímal na všemožných debatách, zejména o vývoji ČT. "Normalizace byla temnota, ale takový typ temnoty, přes kterou jsme viděli nástrahy a překážky. Kdežto dnes je na Kavčích horách svět Franze Kafky, horečnatý sen, nesrozumitelný a neproniknutelný," tvrdil.
Často hořce mluvil o "všudypřítomném ďáblovi, cetkách a pozlátku", ale zároveň prokazoval svou pověst nezmara: hodlal natočit novou verzi vlastní prvotiny Týden v tichém domě, s níž byl nespokojen, neboť prý byl nucen ke kompromisům. "Přes svůj věk cítím, že mám ještě dost duševních i fyzických sil zvládnout tak náročný projekt," řekl před dvěma lety. Chystal i zajímavé omlazené obsazení.
Ostatně herce měl Krejčík prokouknuté, o Ivě Janžurové třeba říkal, že má dvacetkrát víc mimických svalů než jiní smrtelníci, na adresu Kodeta opakoval: Natočte tu jeho tvář poznamenanou životem a oči, ty krásné oči. Historky o své režijní nesmlouvavosti popíral: "Herce neškrtím ani nefackuju, ale jak máte být v pohodě, když vám to před očima ničí?!"
Českého lva? Raději za nový film
Čestného Českého lva přebíral se slovy, že by raději dostal sošku za nový film, cenu karlovarského festivalu "s pocity trochu smutnými, že dílo končí, aniž by bylo naplněno". Svou loňskou retrospektivu na Febiofestu sestavil osobně se smutným proroctvím, že je to pravděpodobně poslední pocta sklonku jeho života. Na letošním karlovarském festivalu už se zdál být jen stínem činorodé energie, přesto přijel.
"Byl to rytíř svědomí, jeho filmy s námi naštěstí zůstávají, jeho humor mi bude chybět," loučí se za filmaře Činčerová.
Slavný monolog Jiřího Krejčíka. Ukázka z filmu režiséra Jiřího Menzela Slavnosti sněženek z roku 1983:
