RECENZE: Na rozdíl od majora Zemana se Polosvět s Devadesátkami nehádal

Po hrané sérii Devadesátky vyvrcholí ve čtvrtek i její doprovodný dokumentární cyklus Polosvět. Na závěr si nechal efektně dráždivé téma nočních sexklubů v čele s Ivanem Jonákem a jeho Discolandem.

Majitel Discolandu Sylvie Ivan Jonák při propagační jízdě Prahou v autě s nahými slečnami na Malostranském náměstí. (1994) | foto: ČTK

Není to poprvé, co ČT doplňuje hranou fikci věcným dokumentem, ovšem v případě Polosvěta nešlo o to, aby motivy z Devadesátek opravoval, vysvětloval, zpřesňoval nebo je dokonce takříkajíc uváděl na pravou míru.

Na rozdíl od někdejšího pořadu, jenž měl na veřejnoprávní stanici obhájit znovuuvedení normalizační propagandy v seriálu 30 případů majora Zemana, se Polosvět s Devadesátkami nehádal ani ideologicky, ani informačně. Spíše stejná fakta rozšiřoval, leckdy však i opakoval.

Což platí třeba pro epizodu o nájemných vraždách, v níž hostující režisér Jiří Svoboda nepřímo zval na reprízu svých Sametových vrahů, jež na finále Devadesátek ve vysílání navázala. Naštěstí díky zajímavým reálným podrobnostem to ani příliš nevadilo.

Počínaje zrodem „partičky z posilovny“ a konče autentickými tvářemi pachatelů včetně jejich charakteristik – vzorný otec rodiny, rozený kápo na vozíku, poskok, ekonom – se konkrétní zločiny líčily střízlivě krok za krokem, byť hrané verze totožných případů mapovaly takřka doslovně.

Jinou skutečnou kauzu, lehké topné oleje, už Devadesátky neřešily, o to mohutněji ji Polosvět vybavil politickým zákulisím. Vazby na Slušovice, podniky zahraničního obchodu, na Chemapol i dobové úřady sice vyústily v otřepané zaklínadlo „za všechno může Klaus“, nicméně absurditu případu vystihlo svědectví jednoho z odsouzených, kteří se o legálnosti obchodů přitom na ministerstvu raději předem informovali.

K „lehké topné“ epizodě se vážou též ohrožení novináři a rozsáhlá korupce mezi strážci zákona – dokonce se tu cituje hlas podsvětí, že s policisty se spolupracuje nejlépe. Ovšem jako každá hospodářská kriminalita založená na daňových únicích se matematicky suchopárná podstata případu přece jen hůře vstřebává.

Kdežto závěrečný díl věnovaný nočním sexklubům, prakticky však pouze Jonákově Discolandu, na diváckou atraktivitu vyloženě sází. Vyhlášená diskotéka spojená s luxusním nevěstincem jednak podněcuje představy o snobském ráji hříšných neřestí, jednak oživuje jména celebrit z řad návštěvníků, které jí dodávaly na módním lesku.

Ale hlavně má nosného (anti)hrdinu v Ivanu Jonákovi, o jehož výstřednostech existuje spousta obrazových záznamů od koupele krokodýla ve Vltavě přes jízdy s nahými kráskami až po osobní zpovědi rozeného exhibicionisty, dokonce příležitostného herce.

Tudíž na rozdíl od předešlých epizod může ta „Jonákova“ zavést i do zákulisí showbyznysu. Roman Skamene, jenž s Jonákem hrál v Divokém pivu, ho líčí jako „milého chlapíka, co všechno zařídí“, zastrašil třeba hercovy vymahače dluhů. Vít Olmer vzpomíná, jak Jonáka obsadil do Nahoty na prodej. 

Polosvět

70 %

ČT, režie Martin Froyda, David Sís, Jana Škopková

Kinobox: 90 %

Discoland popisují jako místo, kde „tataráku přinesli celou hroudu, tam se netroškařilo“; policista jej pak trefně přirovná k Jedové chýši, kde se galerka scházela za první republiky.

Ač se Polosvět často opakuje a cituje z již známých starších pořadů, v jeho prospěch mluví pracnost, důkladnost, střízlivost, ucelenost, ale především věčné kouzlo detailu. Jako když kriminalista shrne vraždu Jonákovy ženy slovy „vrchol amatérismu, zbraň nesli v průhledné igelitce, to si nevymyslíte“. 

Přesně tak.