Na příležitost položit květinu čekal dlouhý zástup přátel, kolegů i fanoušků. Mezi prvními smutečními hosty dorazili herci Petr Kostka, Libuše Šafránková, Josef Abrhám, Jiří Dvořák, Nela Boudová či Jiří Macháček. Se svým hereckým kolegou se přišli rozloučit i Jiřina Bohdalová, Eliška Balzerová, Jiří Hromada, Dagmar Havlová i Karel Heřmánek s manželkou, v jejichž divadle Zindulka odehrál na silvestra poslední představení, prý jako vždy veselý, i když už zesláblý.
„Budu si muset kromě jiných umění připomenout i umění odejít,“ říkal Zindulka, když se na přelomu roku loučil právě s Divadlem Bez zábradlí. Nadále však zůstával členem pražského Činoherního klubu, kam podle vlastních slov nastoupil „ve věku, kdy jiní už dávno mají podepsanou přihlášku do Spolku přátel žehu“.
Jeden z jeho brněnských žáků a později hereckých kolegů přímo v síni prohlásil: „V životě neplatí to, co v divadle, totiž že každý je nahraditelný. Když potkáte člověka, jako byl Zindulka, je to štěstí. Stálo to za to.“ Připomněl také, že když za normalizace začalo přituhovat a Zindulka nesměl do rozhlasu ani televize, pro obživu rodiny si napsal pár pořadů, se kterými objížděl vojenské posádky – a studenty bral s sebou. Tak se rodila velká přátelství.
Znovu tu zaznělo, jakou odvahu prokázal, když v 57 letech odešel za novou životní etapou do Prahy. Následovala projekce Zindulkových fotografií v životních rolích.
„Jeho odchodem jsem se stal doyenem Činoherního klubu a tedy mám i smutnou povinnost rozloučit se za celý soubor. Seděli jsme spolu v šatně, oba jsme milovali dochvilnost, ale na rozdíl ode mne si nikdy na nic nestěžoval. O své nemoci se zmínil jen jednou. Miloval anekdoty a divadlo, když dostal roli na jevišti, všechny ostatní závazky zrušil, to je dnes vzácné,“ řekl Petr Nárožný.
Nárožný přidal i historku, jak mu kdysi poslali scénář seriálu: „Řekl jsem ženě, ať to přečte, než se vrátím ze zájezdu, a ona mi řekla – To je tak krásné. Byla tam ovšem i scéna, jak malý plešatý muž skočí do náručí své obrovité manželce,“ pojmenoval Nárožný slavnou scénu z Vlaku dětství a naděje, kterému nakonec kraloval právě Zindulka. „Bylo to od režiséra Kachyni moudré rozhodnutí a podstata úspěchu seriálu,“ dodal Nárožný.
Ke slovu se dále dostala i poezie, ukázky z hercových rolí před kamerou i rozhovor s ním. Nemohl chybět úryvek z Babího léta, v němž Zindulka hrál po boku blízkého přátele Vlastimila Brodského, s nímž sdílel i odmítavý postoj vůči nedůstojným koncům života. Na záběr obřadu herce vyprovodil dlouhý potlesk vestoje.
Vedle herce, jeho rodiny a nejbližších věděli právě a pouze kolegové, že se doyenovi souboru vrátila těžká nemoc, že odmítl léčbu a že už se na jeviště sotva postaví. Do poslední chvíle však zůstal Zindulka věrný své celoživotní zásadě, že „je lepší se utahat než zrezivět“.
Jilemnický rodák, kterého rodiče přivedli do ochotnického spolku, sehrál kromě divadelních rolí na sto padesát postav před kamerou. Vedle Vlaku dětství a naděje natočil seriály Bylo nás pět, Četnické humoresky, Ulice, Život na zámku, Hořící krev, Ďáblova lest, Labyrint, Já, Mattoni či První republika. Ve filmu se naposled objevil v uniformě bývalého pilota RAF v Narušiteli.
