Rozstřel
Sledovat další díly na iDNES.tvAčkoliv Petra Štěpánka v životě potkaly mnohdy nelehké situace, odmítá se podřizovat nepřízni osudu. „Smutný život musí být strašný, jakmile tomu podlehnete, začnete být zapšklý, nepříjemný, zlý, kyselý,“ říká herec, který v Rozstřelu vzpomíná na otce Zdeňka Štěpánka i vánoční Prahu svého dětství.
Část rozhovoru z Rozstřelu si můžete přepsanou přečíst i níže.
Váš otec, herec Zdeněk Štěpánek, kdysi řekl, že když se role kryje s hercovou osobností, může vzniknout pravé umělecké dílo.
Mělo by to tak vždy dopadnout. Mimochodem mám trošku strach, že dnešní generace už pomalu neví, kdo byl můj táta.
Kdy jste cítil největší soulad s rolí?
Snažím se dělat všecko tak, aby se to překrývalo maximálně, někdy se to povede víc a jindy míň. Záleží spíš na divákovi, jestli ho to osloví, protože moje spokojenost ještě neznamená jeho spokojenost.
Co když musí dojít k překrytí s postavou, která není kladná? Mluvím o zločincích, vrazích. Jde to i tam?
Musí to jít, protože každý zločinec je člověk, i on se do té situace musí dostat, není to předem dané. Naopak by mělo být překvapení, že ten člověk najednou zavraždí. On se nenarodil jako vrah. Jen situace, která nastane, ho donutí k tomu, že se začne chovat takhle.
Je tohle něco, na co jste přišel, až když jste začal hrát?
Ano. Já tvrdím, že herci by měli být nejlepší psychologové na světě, protože každá postava je jiná a herec se snaží do toho nějakým způsobem dostat. Hledá toho člověka.
Byl jsem velice akční dítě
Kdo toho člověka uměl najít perfektně, byl váš tatínek. Fascinující herec, režisér, kočovník, legionář, scenárista, muž zkoušený mnoha režimy. Uvědomoval jste si jeho velikost a sílu jako dítě či v dospívání? Nebo to přicházelo až později?
Mělo to přirozený vývoj. Měl jsem překrásný dětství, ale táta byl kvůli své profesi ráno, když jsme jako děti vstávaly, pryč a večer, když jsme šly spát, ještě nebyl doma. Nicméně jeho síla, ta lidská, byla cítit. Byl jsem velice akční dítě, tehdy se tomu říkalo grázl, dnes to má nóbl název, takže táta někdy musel zvednout i ruku. Myslím že oprávněně za to, co jsem vyváděl.
Nejhorší bylo, když mi facku nedal, jen se na mě podíval, tím pohledem, že jsem mu říkal, tati, prosím tě, radši mě seřež, protože najednou jsem věděl, že jsem mu strašně ublížil, a to jsem nikdy nechtěl. Vážil jsem si ho na prvním místě jako táty, netušil jsem, že je takový herec, protože my měli normální rodinu. Až když s ním šel člověk po ulici a všichni ho zdravili, tak jsem si najednou říkal, proč ho všichni zdraví, vždyť oni ho znají.
A byla s ním legrace? A ptám se na to proto, že ho všichni vnímáme jako takovou autoritu.
Obrovská legrace. Jsou to úsměvné vzpomínky, protože měl velice zajímavé metody, když nás s o rok starším bratrem Martinem, s nímž jsme vyrůstali skoro jako dvojčata, v dětství něco učil. Třeba střílet ze vzduchovky.
Měli jsme v místnosti pendlovky s kyvadlem, a my jsme museli to kyvadlo trefit, tedy než vešla matka a seřvala nás všecky. Táta byl prostě normální s tím, že prázdniny byly tabu, museli jsme s ním strávit dva měsíce, protože si nás chtěl užít. Byly to tak nádherné dny, že nezapomenu do smrti.
Petr ŠtěpánekJe synem herce Zdeňka Štěpánka a bratrem herce Martina Štěpánka a herečky Jany Štěpánkové. Herectví studoval na pražské DAMU v letech 1966 až 1970. V roce 1970 nastoupil do stálého angažmá v Národním divadle. Proslul jako představitel kladných hrdinů a pohádkových princů. Hrál například ve Zlatovlásce, televizním seriálu Záhada hlavolamu, nebo v lékařských seriálech Nemocnice na kraji města po dvaceti letech a Ordinace v růžové zahradě. V současné době vystupuje hlavně v divadle Studio DVA. |
V nedávném dokumentu České televize říkala vaše manželka Zlata Adamovská, že smysl pro klukoviny, které vás asi naučil i tatínek, máte dodnes.
Říkala pravdu. Smutný život totiž musí být strašný a já se snažím veškerý problémy, který nás potkávají, od sebe odstrkávat, protože jakmile tomu podlehnete, začnete být zapšklý, nepříjemný, zlý, kyselý.
Když bude trochu sprostší, tak se držím hesla, že nasr... mě nedostanou. Miluju život, speciálně pro herectví je zapotřebí humor mít v sobě, protože bez něj to nejde.
A sledujete, že některým vašim kolegům s věkem, anebo možná s tím, že už není tolik práce, ten humor někdy trochu mizí ze života.
Ano, sleduju, snažím se některé své blízké přátele z toho dostat, protože vidím, že určitý věci zabalili, že je najednou život už moc nebaví a že budou radši někde sedět, kdežto já se koukám pořád dopředu. Nechci bilancovat. Jakmile začnu bilancovat, končím.
Tak se budeme bavit o klukovinách. Někde jsem zaslechla historku, že jste prý s bratrem Martinem vyrazili do Francie, odkud jste Františku Filipovskému, slavnému dabérovi Louise de Funese, poslali pohlednici s jeho podpisem. Ale byli jste to prý vy, kteří se na ní podepsal.
Oprava. Byl to pouze Martin, on byl vždycky frankofonní. Podobné fórky jsme dělali pořád. Ale vidět Františka Filipovskýho při práci, kdy daboval Louis de Funese, to vedle něj nešlo ani stát, protože to, co dokázal na němý obraz, je geniální.
A přišel někdy Filipovský na to, že ta pohlednice nebyla podepsaná Louis de Funesem?
Samozřejmě. Ale v Národním divadle byl takový klub dobráků, stále se vymýšlely věci, aby se divadelní život trochu rozptýlil, ale divák to neodnášel, nesměl to poznat. Předsedou klubu dobráků byl Bohumil Bezouška. Když slavil padesátiny, tak jsme mu dali obrovský džbánek. Bezouška bez ouška, takovýhle drobnůstky.
Někdy si herci umí dělat naschvály i na jevišti. Stalo se někdy, že vám někdo opravdu tak zavařil?
To jsou spíš situace, kdy nevíte, co bude dál. Mám takových příhod hodně. Třeba Martin Růžek mi hrál tchána, seděli jsme spolu na jevišti a on měl říct: ‚ Igore, podej mi trepky‘ a najednou řekl. ‚Petře, podej mi trepky‘. Hlediště začalo šumět a on se otočil do toho hlediště a udělal, no, Igore, no, co se děje?
Nebo když jsme hráli Měsíc nad řekou, tak Martin Růžek, který hrál starýho Roškota a já jeho syna Vilíka, měl říct větu: ‚když se Vily narodil, vážil devět liber,‘ jenže on zásadně říkal devět kilo. Hlediště řvalo smíchy a on nevěděl co.
Drobnůstek, kdy vám někdo zavařil, bylo moc. Když jsme hráli Cyrana, já hrál Kristiána a Jana Březinová hrála Roxanu, lezl jsem nahoru na balkon, ten se utrhl a já začal padat po zádech. Jana hra nehra mě popadla za zadek a vytáhla mě nahoru. Jsou situace, které musíte okamžitě řešit.
Pak taky možná poznáte kvalitu publika, jak reaguje.
Publikum tohle miluje, jakmile vidí, že tam něco nepatří, a když to není takzvaně přes čáru, tak ožije.
RECENZE: Ze všech sourozenců jsem zbyl sám, zpovídá se Petr Štěpánek |
S manželkou Zlatou Adamovskou spolu hrajete ve třech představeních v pražském Studiu Dva. Tam se někdy stalo, že byste si trochu zavařili nebo si ze sebe udělali legraci?
Legraci ani tolik ne, ale někdy se stane, že jednomu nebo druhému vypadne text. Nebo se mně stalo, že ještě, když jsme hráli v Ungeltu, Zlatka najednou odešla z jeviště a nehodlala se vrátit a zůstal jsem tam sám, tak jsem jí normálně zavolal. Ne Zlatko, samozřejmě, ve figuře.
Divadlo je živý organismus, ne jako, když točíme, a když se něco nepovede, tak se to nastřihne a udělá znovu.
Proč vám rodiče dali jméno Petr?
Měl jsem být Zuzana. Maminka čekala, že to bude holčička, no a narodil se Petr, jako to jméno. Jsem na něj pyšný, jsem rád, že ho mám.
Byl někdy moment, kdybyste se bez krásného příjmení Štěpánek raději obešel?
Musíte si uvědomit, že jsem šel jako čtvrtý z rodiny k divadlu a to, jak se vám proměňují strýčkové a tetičky v kolegy a kolegyně, je zajímavé téma. Stávalo se, že na vás žárlil kolega, kterému je o 60 let víc.
Některé věci člověk odnášel ještě za otce, protože si všechno nenechal líbit, takže s některými kolegy nepromluvil dokonce života, protože po válce, kdy se na něj vztahoval malý dekret jako na Vlastu Buriana (za údajnou spolupráci s nacisty, pozn. red.), táta nesměl hrát, točit, dokonce u nás doma nesměla být břitva, protože se máma bála, aby si nesáhl na život.
Někteří kolegové z Národního divadla tehdy rychle převlékli kabát a najednou byli rudí. S těmi jsem se potkal.
Petr Štěpánek a Jorga Kotrbová v televizní pohádce Vlasty Janečkové Zlatovláska (1973)
Jaké to bylo?
Věděl jsem, že kdybych do toho staříka fouk, tak odletí, ale bylo zajímavý, jak najednou oni sami cítili prohřešek, který udělali tátovi a chtěli se se mnou bavit. Já to tehdy nechápal. U nás se nikdy netahaly problémy do rodiny, jako děti jsme nevěděly, co se tátovi stalo. Až mi na Barrandově jeden osvětlovač přinesl krabici výstřižků, ze kterých jsem odhalil to strašné tažení proti němu.
Ale abych se vrátil k tomu jménu, já byl čtvrtý z rodiny a ještě jsem dostal rovnou nabídku do Národního divadla. Absurdní, že jo, tak jsem si říkal, neměl bych si vzít jméno mámy za svobodna? Nakonec jsem si řekl, člověk se musí rvát a já si za tím jménem stojím, ale je to Damoklův meč. Jakmile uděláte něco dobře, všichni řeknou, pomohla mu rodina. Jenže na jevišti vám nikdo nepomůže, buďto to umíte, nebo ne.
Jaká vlastně byla vánoční Praha vašeho dětství?
Nádherná, moje. Okamžitě mi naskočí polozamrzlá Vltava. Všude plácky, kde jsme jezdili na šlajfkách. Těch nejlepších bruslích na světě. Nebo na sáních a bobech po Petříně. A hlavně čekání na Vánoce, kdy první náš bod byl Mikuláš.
Měli jsme za oknem punčochy. V nich buráky, tenkrát nedostupnou věc. Vlezli do postele a s prominutím žrali a žrali. Obdivuju naše mámy a táty, že v tý době něco sehnali, nic nebylo. Buďto to bylo pod pultem, anebo se na to stály fronty.
A pak přišel Ježíšek, dodnes ten den držím půst, protože chci vidět zlatý prasátko. Jsou to pro mě rituály, které se bohužel dnes trošku vytrácejí, aspoň mám ten pocit. Člověk jde k hrobům, zavzpomíná na lidi, kteří s námi nejsou, rozsvítí svíčky.
Jste tváří jedné z nejznámnějších vánočních pohádek. Kdy jste naposledy viděl Zlatovlásku?
To si nepamatuju. Je to přes 50 let. A nikdo z nás netušil, že se z toho stane kultovní pohádka. Myslím si, že pohádky by měly být milé, nemám rád ty moderní, jsou zlé, kruté. My jsme taky dělali pohádky, kde byly čarodějové, ale vždy to vyznělo jako milá věc. Kultivace dětí, pro které se to především dělá, by měla jít touhle cestou.
Řekne vám ještě někdy někdo Jiříku?
Hlavně starší generace.
Co vás teď ještě v prosinci čeká?
Předpokládám, že nějaké divadlo. Do Štědrého dne je dost představení, dokonce i zájezdů, jedu i do Pardubic, kde hostuju v Noci na Karlštejně. K těmto svátkům divadlo patří.
