Váš otec Zdeněk Štěpánek si užil nejen slávu, ale i nepřízeň osudu.
S výjimkou první republiky vlastně za všech režimů. Z ruských legií se vracel domů až v roce 1921. Tehdy už je nikdo nevítal. Navíc jeho maminka byla přesvědčená, že ve válce padl, protože nějaký čas předtím jí o tom přišlo úřední lejstro, takže svého syna oplakala. Musel to být pro ni šok, když vstoupil do místnosti.
Mám rád slušné vychování, společenskou hierarchii, úctu ke starším či zkušenějším, dochvilnost. V tomto ohledu jsem vycepovaný nejen z domova, ale i z práce.
