Vlastně existují dvě Alenky, nynější verze je kratší, původní bude opět v ČT o Vánocích. „Ale pořád je to poetický film pro celou rodinu,“ věří Schmidt, jenž Alenku točil s Janou Kristinou Studničkovou.
Co se dělo s filmem od jeho premiéry v kinech?
Přeložil se do španělštiny, angličtiny, italštiny, ruštiny a zájem o něj projevila společnost z Madridu Goya Producciones, která všechny naše projekty šíří nejen do hispánských zemí, ale nejnověji dokument Mendel – otec genetiky i na severoamerický trh. Také se Alenka promítala v Ekvádoru, v Peru a kardinál Dominik Duka navrhl, aby reprezentovala Česko na světovém setkání mládeže v Panamě, což se nakonec z technických důvodů neuskutečnilo. Do budoucna o film projevily zájem festivaly v San Sebastianu, ve Valencii a v Minsku, v květnu se představí v Miláně.
Proč jste sáhl k nové verzi?
Nejdřív musím popsat, jak to celé vzniklo. Předlohou Alenky byla diplomová práce na HAMU Labyrint slavnosti, která navázala na hraný dokument ČT Nejznámější Čech na světě – Jan Nepomucký, jenž upozornil na zchátralou sochu světce v Benátkách, později díky filmu opravenou. Diplomová práce inspirovala obnovení svatojánských slavností Navalis, jichž se naše filmová Alenka zúčastní, pak vznikla autobiografická kniha Jany Studničkové, s níž jsme film psali i režírovali, ona hlavně střihala. Od začátku jsme počítali s oběma verzemi, do kin i kratší televizní, s níž nám dramaturgicky pomáhal střihač Alois Fišárek.
Krátit znamená vyhazovat. Co nejvíce zabolelo?
Zkrátili jsme film o půl hodiny, na devadesát minut, aniž jsme až na výjimky vyhazovali celé scény. Takže to byla filigránská, ale bezbolestná a užitečná práce.
Jak byste obě verze porovnal?
Stále stejně: pořád platí, že je to poetický film pro celou rodinu. Autobiografické fantaskní vyprávění, které se pohybuje mezi poezií, snovou mystikou a humorem ve stylu Alenčiných rodinných patálií. Jednoduše je to mysteriózní pohádka pro děti i dospělé ve vysoké technologické kvalitě a s atraktivními leteckými záběry z Benátek.
Léta chystáte projekt s Bolkem Polívkou, který po vaší prvotině Eliška má ráda divočinu hraje také v Alence. Stále to platí?
Jednáme s brněnskou televizí o koprodukci. Od doby, kdy jsme dostali grant na rozvoj projektu, jsme s Janou scénář trochu vylepšili a těšíme se, že se do toho s Bolkem pustíme. Magický realismus nebo mystická komedie, necháme se překvapit. Mimochodem mi to připomnělo hezkou absurditu: po dvaceti letech běží na YouTube oficiálně Eliška, kterou nejdříve americký Google zakázal pro nepřípustnou erotiku a pak pustil, ale nedoporučil reklamu – a v jejím závěru odjíždí Polívka s Veronikou Žilkovou lodí do Itálie, kde se v Alence potkají.
Mimochodem píšu i pokračování Alenka na cestách, příběh o Stínadlech, zázracích a poutních místech, a z dokumentů pro ČT Obrácení svatého Pavla v Sýrii, Pašijová tajemství a fenomén stigmat či Svatého Mikuláše, světce Západu i Východu.
Právě duchovní linie vaší tvorby se týká osobnější otázka. Změnil jste se jako filmař poté, co jste přijal víru? Třeba tak, že by vám už nezáleželo na Oscarovi?
Komedii kolem udílení Oscarů včetně červených koberců jsem si zažil v Los Angeles jako kameraman s filmem Kolja. S Janou jsme se nechali pokřtít společně před patnácti lety, načež do roka a do dne se začal utvářet odněkud shůry program naší tvorby, do kterého jsme vstoupili a jedeme v něm dodnes.
Co byste před hlavními křesťanskými svátky rád lidem vzkázal?
Kardinál Tomáš Špidlík, o němž po Velikonocích jedeme do Říma natočit dokument ke stému výročí narození, otevírá úplně nové nazírání na křesťanský svět nové doby a také kritický pohled na překonané anglosaské vnímání dějin, protože jak známo, dějiny píší mocenští a váleční vítězové. Myslím, že je pravda, co řekl Jan Pavel II. a co tvrdí i náš španělský filmový partner, ředitel Goya Producciones Andrés Garrigó: Evropa by měla dýchat oběma plícemi, východní a západní.
Jsem přesvědčen, že čistý vzduch i vyšší morální moc dneska pocházejí právě z Východu. Všechny slovanské země, které byly pod nátlakem komunismu, mají co učit západní Evropu, která je v období velké krize, protože ztrácí své křesťanské kořeny. Kdežto u nás, na Slovensku, v Polsku, Maďarsku a v zemích, které byly součástí Sovětského svazu, můžeme vidět hodnoty, které přetrvaly. Jak prohlašuje Andrés Garrigó: „Bůh nám chce pomoci. A já věřím, že i my musíme počkat, až Bůh pomůže západní Evropě.“
