Muž nosí peníze, žena je utrácí

Sedm let svého pracovního „manželství" s uměleckou ředitelkou karlovarského festivalu Evou Zaoralovou hodlal prezident této přehlídky Jiří Bartoška doložit názorným způsobem: „Sežeňte šest dětí, od největšího k nejmenšímu, jak píšťaly od varhan. Ať to vypadá, že co ročník festivalu, to jeden potomek. A když Evě vycpeme bříško, krásně předvedeme, že ten sedmý se právě klube na svět." Nápad ztroskotal na nedostatku dětských herců a na neochotě ředitelky sehrát ranní nevolnost - zkrátka typické manželství, kde rozumná žena brzdí mužovy šílené nápady.

Pracovní manželství - Eva Zaoralová a Jiří Bartoška prožívají pracovní manželství. | foto: iDNES - Jan Kábrt

Platí pro vaši spolupráci manželský model i v jiném ohledu? Kdo třeba takzvaně drží kasu?
J. B. Jako v každé rodině: já sháním peníze, Eva je utrácí.
E. Z. Ale vždycky se tě přece chodím ptát, jestli je můžu dát třeba za nějaký důležitý film...
J. B. Vždyť to povídám, je to jako v každém normálním manželství. Když se manželka zeptá, jestli si může koupit tu krásnou novou blůzku, taky se tváří, že dává manželovi šanci rozhodnout - ale copak jí můžete říct: Ne, nic si nekoupíš!?
E. Z. My jsme náhodou takové manželství, že se vždycky dohodneme.
J. B. To je pravda. Festival by se při nejhorším obešel bez večírků, které si logicky za své peníze přejí sponzoři, snad i bez výzdoby, doprovodných akcí... Ale bez peněz a bez programu to zkrátka nejde. A bez diváků také ne, samozřejmě.

Působíte v týmu sedm let, pamatujete si, jak jste se seznámili a co jste si o sobě tehdy navzájem mysleli?
E. Z. No, byla jsem ve střehu, jako herec má sice můj bezmezný obdiv, ale říkala jsem si, potěšpánbu, to bude nějaký fouňa...
J. B. ... a já zas o Evě věděl, že je filmovou kritičkou, a víte, jak asi herci milují kritiky! Měl jsem z ní hrůzu a říkal jsem si, tak se ukaž, holčičko… A taky mne ranilo, Evo, kolik mužů jsi už měla přede mnou!
E. Z. To je dávno, k tobě jsem už zase přišla čistá!
J. B. Ovšem jako manžel stejně nerad vidím, když mi pořád šmejdíš po těch ambasádách.

Takhle nějak vypadají vaše manželské hádky?
E. Z. My se nehádáme, vážně. A pokud už máme nějaký spor, vyplyne vždycky z nedorozumění.
J. B. Například tuhle psala nějaký dopis s úřední hlavičkou a text jí lezl do záhlaví, nabídl jsem se, že jí koupíme nový počítač, a kočička mě sjela, že prý se nebude potýkat s myší.
E. Z. Je pravda, že já začala s počítači někdy v roce 1988 a jsem pořád u programu T 602, kdežto Jirka ještě loni na veškerou techniku koukal z dálky, a dneska si pouští DVD na laptopu.
J. B. Tak mě vycepovali až na kursu angličtiny ve Spojených státech. Ale musím uznat, že za té nucené americké emigrace mě Eva opravdu moc podržela - ona na dálku citově, Miloš Forman na místě pivem.

Co jste se ještě jeden od druhého naučili - obohatili jste si třeba navzájem slovník?
E. Z. A jak! Co já od Jirky pochytila nových výrazů - jenže to vůbec nemohu vyslovit, co kdyby to četly děti?
J. B. Mě zase Eva naučila říct francouzsky „potřebuji se vyčurat". A taky zacházet příborem, do té doby jsem jedl lžící.
E. Z. Taky přiznávám, že kdykoli si dá Jirka v práci kuře, můžu kosti odnést domů psovi.
J. B. Já bych spíš hádal, že z těch zbytků dělá celé rodině k večeři rizoto. Ale nestěžuji si, šetrná manželka je poklad: Eva nekouří, nepije, živí se jen karlovarskými oplatky...

Dobrá, ale něco snad stojí kadeřník, šatičky, kosmetika...
J. B. Že bych jí dal fond na reprezentaci?
E. Z. Zatím mi platíš jen taxíky...
J. B. ... tak vidíš, jak si tě hýčkám...
E. Z. ... vždyť taky nejezdím taxíkem každý den!

Žárlí na takové pracovní manželství vaši životní partneři?
J. B. No jistě, moje žena žárlí permanentně, mám Evu pořád na talíři!
E. Z. Můj muž by taky žárlil, ale on žádný není.

Stýská se vám po sobě, když se dlouho nevidíte?
J. B. Řeknu to jinak: na konci divadelní sezony se jako každý herec strašně těším na prázdniny - a po týdnu už se mi stýská. Stejně je to s partou lidí kolem festivalu.
E. Z. To máme společné, že oba nenávidíme prázdniny, i když moje léto, to jsou zase jen další cesty po dalších festivalech.
J. B. A ty Evě vážně nezávidím, sám radši pozvání odmítám. Sedět celý den v tmavém sále a pak absolvovat desítky jednání, ukazovat zdvořilé úsměvy - děkuji, nechci.

Máte i mimo festival společné přátele?
E. Z. Mně se Jirkovi známí docela líbí...
J. B. ... zato já nesnáším ty tvoje kamarádky, co sem pořád lezou.

Chodíte v páru do společnosti? Špitáte si spolu jako správní manželé o těch druhých?
E. Z. Chodíme jen na povinné společenské akce během festivalu, a to se vlastně míjíme. Já opatruji zahraniční tvůrce, porotu...
J. B. ... a já sponzory, protože už myslím na další ročník. Jen podle protokolu sedíme s Evou vedle sebe. Ale zásadně odolávám tanci s ní, ovšem registruji všechny její hříchy. Eva je velká tanečnice - už jste slyšeli, jak to na řecké diskotéce roztáčela s Bradem Pittem a Antoniem Banderasem?

Traduje se, že právě sedmý rok bývá pro manželství kritický. Nejde už na vás ponorková nemoc nebo druhá míza?
J. B. Druhá míza? Jako že bych si hledal nějakou starší?
E. Z. Já už mladšího shánět nebudu, těch pár let rozdílu nehraje roli.
J. B. Je to zvláštní, všude se volá po nějaké budoucí vizi, ale mně tenhle stav vyhovuje. Netoužím po změně. Ostatně máme každý jinou profesi, což je dobré i v opravdovém manželství, a navíc nás před krizí chrání oddělené ložnice: mezi našimi kancelářemi sedí sekretářka.
E. Z. Řídíme se prostě biblí: Slunce, nezapadej nad hněvem naším.
Zdá se, že rozvod nebude - takže jak oslavíte sedmé výročí? Co paní ředitelka od pana prezidenta dostane?
E. Z. Padáka!
J. B. Ale zlatého, jak je v kraji zvykem.