A všichni se pokoušejí přehodit výhybku zpět do všedního nekomplikovaného přehledného světa, kde je buď hezky, nebo ošklivo, den pracovní, nebo sváteční, známí, nebo cizinci, a kde jedinou záhadu představuje bájná Anička Škrlová, bytost s nejasnými opotřebovanými konturami, která by ve Varech mohla proplouvat mezi studentkami s bagetou i herečkami z Ugandy stejně nenápadně.
Festivalové tipy Terezy SpáčilovéFestival totiž na nejasnostech, záhadách, fámách a věšteckých křišťálových koulích stojí. Tak třeba Danny DeVito přijel se všeobecně známou nálepkou proslulého vegetariána, který kdysi dopravil ranec mrkve dokonce na udílení Oscarů. Pečliví festivaloví hostitelé mu tudíž na slavnostní večeři, kde se ostatní ládovali masem, předložili speciální zeleninové menu.
Herec se prý nechápavě zahleděl na svůj talíř, protáhl obličej – čemuž se dá vzhledem k jeho veselým naducaným tvářím těžko uvěřit – a zeptal se: „Co to je, proboha? To má být pro mě?!“ Zkrátka padla další legenda a dnes už se DeVitovi chystá vypečená kachnička se zelím.
Nebo jiný příklad: horečnaté dohady kolem cen. Diváka, který si náhodou pustí televizní přenos ze slavnostního ceremoniálu, sotva vzrušuje, který film nakonec vyhraje. Spíše se chce přesvědčit, jestli je DeVito opravdu tak malý a zábavný (ano, ještě menší a ještě zábavnější). Ale ve Varech už od včerejšího večera, kdy zasedaly poroty, šušká, spekuluje a tipuje. Prý budeme spokojeni, vzkázala spiklenecky porota – ale kdo a s čím?
Divácké hlasování klíč neposkytne, v jeho čele zatím stojí tři snímky s navlas stejnými výsledky- Svěrákových hit Vratné lahve, norská černá komedie Kurz negativního myšlení a pamětnická americká klasika Harold a Maude. Kdo by snad zkusil hledat vodítko v žebříčku mezinárodní kritiky, mohl by propadnout dojmu, že strávil týden na úplně jiném festivalu.
Tady totiž vedou francouzské Rozhovory s mým zahradníkem před polským Náměstím Spasitele. Jen český zástupce v téhle radě moudrých Michal Šobr drží basu s hlasem lidu, tedy s Kurzem negativního myšlení následovaným domácími „Flaškami“, kterýmžto osamělým donkichotským bojem dává sympaticky najevo, že i kritik může být tu a tam normální člověk.
K festivalu patří trochu teskné vědomí posledních hodin, že zítra všecko, co se po deset dnů zdálo smrtelně důležité, filmové vášně, spory a napětí, bude najednou úplně fuk.
Proto dnešní noc připomene pohanský tanec před koncem světa – a nedejbůh, aby se jinak mírumilovnému, při rozlučce však rozlítostněnému festivalovému národu připletli do cesty dva rusky mluvící občané v malebných teplácích, kteří posilněni alkoholem přišli do kina pozdě a dožadovali se svých již obsazených míst se slovy, že nás při invazi v roce 1968 měli vybít.
Festivalový glosář Mirky Spáčilové
