Náhoda přeje připraveným: Třeštíková časosběrnou metodu umí jako málokdo, tudíž má i čich na nosné postavy. Mallory, kterou s kamerou sledovala třináct let, překvapí od první věty. Přesně formuluje, přemýšlí, používá černý humor a s výjimkou několika slzavých zhroucení zůstává zdravě nesentimentální.
Náhoda také píše neskutečné scénáře. Jako těhotná narkomanka žebrající na mostě potkala Mallory kdysi Jiřího Bartošku. „Dal mi dva litry a tak dlouho mi tvrdil, že to dám, že jsem silná, až jsem se rozhodla s drogami přestat,“ líčí svůj bod zlomu.
Neviditelný Bartoška vstupuje do děje ještě dvakrát: když se mu Mallory připomene dopisem a prosí o pomoc při studiu, zařídí jí u sponzora stipendium. V druhém dopisu mu posílá sílu, již dal kdysi jí, aby překonal svou nemoc. Až do festivalu nic nevěděl.
Ovšem ne vše zařídila náhoda. Třeštíková ví, co z tvrdé cesty ze dna akcentovat bez vydírání. Syna, který dlouho vyrůstá v ústavu. Ranní hygienu v autě, kde bezdomovkyně přespává, před cestou do práce. A partnery, které si žena neomylně vybírá mezi příživníky, charakterizuje věčně kapající vodovodní kohoutek.
Nezúčastněný pohled dokumentaristky neudrží režisérka v jediné chvíli, při vděčně groteskním koloběhu marnosti na úřadech, do něhož se sama vloží. Což filmu svědčí - na rozdíl od očividných pokusů filmařky vnutit Mallory vlastní politické sympatie.
Ale je to dobrý film. Včetně nápadu využít zprávy od Mallory z režisérčiny hlasové stránky, z nichž se skládá boj o návrat k obyčejnému životu s pračkou a kytkou v květináči, přestože „na drogách člověk nezná strach, zato bez nich je každý den dřina.“
Podívejte se na upoutávku k filmu:
