Drhne to zejména ve stavbě. V křesle architekta sedí nespoutaný scenárista Vladimír Körner s olbřímí syrovou freskou "malých" osudů zmítaných velkými dějinami, u základů však chybí věcný polír čili dramaturg, jenž by se nebál klasikovi postavit a zkrotit jeho smělé sny.
Výsledkem je pak mohutné, barvité, leč neurovnané vyprávění, jehož původní síla z období válečných let slábne a začne se podobat seriálu s odbočkami a skoky.
Přitom ústřední hrdinky, dvě generace žen beroucích na sebe službu milosrdných andělů, za niž krutě platí, by drama s téměř antickou naléhavostí unesly klidně samy.
Matka a nemanželská dcera zakleté do začarovaného kruhu vydírání, jež se probouzí v paměti pokřivených charakterů s každým dalším pokřiveným režimem, poskytují i velmi užitečný příklad, jakými zbraněmi nutila StB své oběti ke spolupráci.
Nicméně to je jen drobný střípek z příliš rozlehlé až zmateční ságy, jež se nakupením postav, dějů i ornamentů stává protipólem křišťálové čistoty obsahu i tvaru Údolí včel či Zániku samoty Berhof, rovněž körnerovských látek v režii Vláčilově a Svobodově. Milan Cieslar má jiné vidění.
Miluje efektní krvavé seče na bílém sněhu, ale pomíjí strojené promluvy "tráva bude zase zelená", "duše žije, tělo umírá", "moje otčina je ztracena" a vůbec nadužívání pojmů nebe, peklo, anděl.
Šťastně obsadil herce pro dva národní typy, které přitom nejsou nikterak nové: Jiřího Lábuse, jehož poskok proplouvá švejkovsky dějinami s úžasem nad "blbci, co umírají za ideály", a Igora Bareše coby křiváka, jenž z krádeže udělá odboj, ze svinstva vytěží funkci a mstou si nahrazuje mužské mindráky.
Dobře si vede také Ester Geislerová v roli dcery, nicméně Krev zmizelého je především filmem Vilmy Cibulkové. Když se svléká u lože raněného vojáka, dovede něžné "ty přece neumřeš, chlapečku" říci bez falše, s mateřskou útrpností, nikoli hrou na vášeň. Stejně vyrovnaně proplouvá dalšími epizodami včetně nejdrsnějších výjevů po válce, kdy dítě vidí vraždy Němců a znásilněné ženy.
Bohužel silné syrové obrazy sráží režie mnohokrát viděnými symboly, panenkou v říčním proudu, výjevy z plynových komor či dětskou představou otce – rytíře v bílém plášti, jenž po hamletovsku volá "naplň můj testament" a zpomaleně kráčí snovou krajinou.
A pak se vrší další motivy, politické i lidské, rok 1956 a vztah dcery s mladým Řekem, matčino věznění, nečekané dědictví, cesta do Rakouska, klášter, povstání v Africe, kde slaňuje z vrtulníku Marek Vašut...
Krev zmizelého chce stíhat rodinnou kroniku i dějepisné vysvětlivky. Zahltí se, těká, ztrácí nit – jako když dítě překotně vykládá historku ze školky, tu nejdůležitější na světě. Teprve dospělost se umí vzdát nepodstatného pro podstatné.
