Jedněmi z nejvýznamnějších hostů letošního zlínského festivalu pro děti a mládež budou herci, které u nás zná sice každý, ale nikoliv jménem. Vladimír Bejval, Petr Herrmann, Josef Lukáš a Zdeněk Husták, hvězdy legendárního filmu Cesta do pravěku, vzdají hold režisérovi snímku Karlu Zemanovi, jehož sté narozeniny (a padesáté festivalu) se budou letos ve Zlíně slavit.
Pár let po válce na Rujanu letadlem
Pokud byl někdo z českých filmařů opravdu světový, tak právě Zeman. Když dokončil Vynález zkázy, film se prakticky okamžitě prodal do 72 zemí světa a jenom v New Yorku ho promítalo 96 kin najednou. To se žádnému tuzemskému režisérovi před tím ani po tom už nepodařilo.
Cestu do pravěku, snímek, který byl letos na Českých lvech prohlášen nejlepším českým snímkem žánru sci-fi a fantasy všech dob, Zeman natočil, když bylo Spielbergovi osm let a o Jurském parku se mu ještě ani nezdálo.
A jak si na mimořádně talentovaného filmaře pamatuje čtyřlístek hlavních hrdinů, kterým v době natáčení bylo od jedenácti do patnácti let? „Malý kulatý muž,“ směje se Petr Herrmann, který jako jediný u herectví zůstal a dnes ho můžete vidět v pražském Divadle Na Fidlovačce.
„Když se řekne Karel Zeman, tak se mi okamžitě vybaví Zemanův dvousedadlový bavorák, kterým pravidelně jezdil do práce,“ přidává se Josef Lukáš, dnes starosta středočeských Rostoklat. „Do ateliérů na Kudlově to měl sice jen padesát metrů, ale vždycky jel bavorákem, což se nám, puberťákům, samozřejmě ohromně líbilo.“
Vladimír Bejval na natáčení vzpomíná jako na nejúžasnější dobrodružství svého života. „Jednak to byla největší role, jakou jsem kdy hrál, a jednak jsme si užili báječné dva roky prázdnin,“ říká. Točilo se ve Zlíně, v pražské Hostivaři i na Barrandově, na přehradě Souš, v Jindřichově Hradci, v meandrech divokého Váhu na Slovensku i na německé Rujaně.
Vladimír Bejval, hvězda filmu Cesta do pravěku
„Pár let po válce jsme se dostali k moři a hned letadlem,“ neskrývají ani dnes své nadšení. Bejval, ve své době filmaři velmi vyhledávaný dětský herec, který si zahrál Ivánka v pohádce Pyšná princezna, se později hlásil na DAMU, ale kvůli původu ho nevzali. „Tatínek vysoký magistrátní úředník, maminka v domácnosti, babička majitelka kloboučnického salonu, dědeček válečný zpravodaj, kmotr hoteliér,“ vypočítává důvody.
Královéhradecké divadlo o něj sice mělo zájem, ale musel by vstoupit do strany. Po okupaci v roce 1968 utekl s čtyřletou dcerou přes Vídeň do Spojených států. Prezidentu Husákovi pak napsal, že to rozhodně nebylo z ekonomických důvodů, jak se tu soudruzi snažili tvrdit. „Neodepsal,“ směje se Bejval. Devět let žil v New Jersey, dvacet let se v Kalifornii živil jako kaskadér ve westernové show, potom se kvůli nemocné mamince vrátil do vlasti a už tu zůstal.
I na ně dopadla měnová reforma
Ačkoliv kluci měli na natáčení učitele, škole moc nedali. „Zato jsme se naučili kouřit a pít, kupovali jsme si nugátové bonbony, chodili do kina, hecovali nejrůznějšími naschvály nejmladšího Vláďu a hlavně si užívali ten pocit, že pro nás každé ráno jezdí taxík až před dům,“ vypočítává Zdeněk Husták, který celý život pracoval jako projektant.
Během natáčení je však zastihla měnová reforma, na kterou stejně jako ostatní velmi tvrdě doplatili. „Ačkoliv jsme měli podepsanou smlouvu na čtyři sta korun za natáčecí den, nakonec jsme dostávali jen sto třicet, pokud se kvůli špatnému počasí netočilo, osmdesát, a pokud nás nalíčili, ale před kameru jsme se nakonec nedostali, sto korun,“ loví v paměti Petr Herrmann.
Kamarádi, kteří se znovu potkali až necelých padesát let po premiéře filmu, přiznávají, že Cesta do pravěku je provází celým životem. „Pořád si nás kvůli tomu někdo dobírá,“ kývají hlavou. „Zrovna nedávno jsem psal kvůli něčemu svůj životopis a potomek mi tam připsal: Byl při tom, když vznikalo černé uhlí,“ směje se Zdeněk Husták. „Ale co mu na to mám říct, když má pravdu?“
