V rodinném domku na kraji Prahy žijí dvě rodiny, naprosto rozdílné, ale přeci velmi podobné. V prvním patře bydlí rodina důstojníka lidové armády, který je upřímně zapálen pro socialismus. Triumfálně předkládá své rodině výdobytky socialistické vědy, nerozbytné skleničky od soudruhů z Polska nebo umělohmotné lžičky z NDR. Svému šestnáctiletému synu Michalovi, který v podstatě film vypráví, se snaží vštípit vojenskou disciplínu a vychovat ho podle svého vzoru uvědomělého občana socialistické republiky. Jeho přísnost a dril však působí spíše komicky, stejně jako jeho slepé nadšení a víra v lepší zítřky.
O patro výš bydlí zase rodina zaníceného a zatrpklého odbojáře. Ten se, i když má přesně opačné názory než jeho soused, v mnohém důstojníkovi podobá. Na svou ženu a dceru Jindřišku přenáší svůj vztek a nespokojenost, neustále se ohání fašistickým kriminálem a působí přitom stejně směšně jako jeho úhlavní nepřítel o patro níže.
Takto vypadá situace v domě na Vánoce v roce 1967, během dalšího necelého roku se však mnohé změní a obě rodiny se nečekaně zblíží, až je najednou zastihne srpnová invaze přátelských vojsk. Poručík nechápe zradu nejlepších přátel", před očima se mu sesype celý svět a pokusí se o sebevraždu v zahradním altánku, stejně jako jeho syn kvůli nešťastné lásce k Jindřišce na začátku filmu.
Film Pelíšky skvěle vykresluje atmosféru šedesátých let a celé té doby, která dělila lidi na ty, kteří jsou nadšeně pro nebo na ty, kteří stojí zatrpkle proti. Společné měli to, že nehodlali ze svých stanovisek ustoupit ani o píď, žili ve svých pelíšcích, v pevně ohraničeném světě a nepřipouštěli žádnou další alternativu.
Potvrdit nebo dokonce překonat dobrý a úspěšný debut není nic lehkého, Janu Hřebejkovi se to ale rozhodně zdařilo. Pelíšky neřeší žádné závažné téma, vyprávějí to, co si zde všichni nad třicet let prožili a jistě si to velmi dobře pomatují. Rozhodně jsou ale velmi příjemným snímkem, který po celou dobu baví a na závěr pěkně mrazí.
 Záběr z filmu Pelíšky |
