Za to, že ČT myslela i onoho 11. září především na vylepšování sledovanosti, pochopitelně nemůže Pawlowská a její příjemný pořad. Programové rozhodnutí padlo výš, kde se strachují sílícího diváckého koláče Primy. A tak se Kavčí hory neslavně přiblížily právě téhle stanici, která ve večerním programu výročí 11. září naprosto ignorovala.
Od dnešní Primy, která nakupuje Ženu za pultem a podílí se na vzniku filmové frašky Waterloo po česku, už nelze mnoho čekat. Naopak od veřejnoprávní televize má její platící koncesionář právo žádat alespoň základní slušnost a přirozený cit pro míru vkusu. Místo toho dostal další porci alibistického pokrytectví.
Už slyším tu obhajobu z Kavčích hor: Vždyť povinnost jsme splnili, něco jsme odvysílali v podvečer, pak jsme pohovořili s prezidentem, ba i dokument o loňské tragédii Prvních 24 hodin jsme nasadili - hned po Banánových rybičkách.
Jinými slovy, nejdříve jsme si v rozhodující hodině na udičku zábavy přitáhli diváky přesycené 11. zářím a teprve po necelé hodince, když jsme je měli bezpečně v podběráku, slupli i od nás vzpomínkový dokument (což byl mimochodem snímek odvysílaný v tuzemsku již loni v říjnu). A že Nova začala premiérovou Newyorskou apokalypsou hned úderem dvacáté hodiny? Může si takové gesto občas dovolit, je přece nejsledovanější, my v ČT se musíme ohánět...
A tohle hokynaření je daleko podstatnější rozdíl než odlišnost obou zámořských dokumentů, jež stále ještě nelze srovnávat podle běžných měřítek. Ano, Prvních 24 hodin přináší výpověď střízlivější a zahlcenější slovy. Newyorská apokalypsa je emotivnější, pracuje hlavně s obrazem. Ale oba účinkují stejnou věrností děsu, chaosu a zmaru, nekonečnou smyčkou volání Boha, který toho dne nebyl doma, oba také zařadily „slavný“ výjev se šokovanou ženou, kterou na poslední chvíli vtáhli do domu před valícími se troskami.
Novému pokolení tuzemských tvůrců patřila ČT v druhé části týdne. Ivo Macharáček tu měl dokonce svůj malý „festival“: nejprve představil dva dokumenty, o Petru Bezručovi a současném Rumunsku, pak hranou povídku Pošťácká ze včerejšího triptychu Trosečníci. Na dokumentární půdě, zejména bezručovské, kde „proletářského“ básníka nápaditě zbavil čítankových mýtů, byl zralejší než v ornamentální a herecky nejisté Pošťácké.
V Trosečnících měl navrch Tomáš Krejčí s příběhy Bůh ví a především Kráska a netvor, náladově i obrazově strhující baladou z jednoho pokoje. Obě režisérská jména stojí za to si zapamatovat, spolu s nimi i Marka Epsteina, scenáristu všech tří epizod - a také místo, které jim dalo příležitost: nikoli pražské, ale ostravské studio.
16. září 2002
