RECENZE: Jako v levném hororu. Přečkat tklivé Inferno je vážně peklo

Profesor Langdon se probudí v italské nemocnici bez paměti, zato pod dohledem sličné doktorky, s níž při svém novém dobrodružství projde či spíše prokluše místní památky. Úspěšná série browniád pokračuje dílem Inferno.

Už potřetí se sešli v titulcích. Předloha: Dan Brown, režie: Ron Howard, hlavní role: Tom Hanks. Jejich novinka vede univerzitního pátrače k odkazu italských umělců a k celosvětové hrozbě smrtícím virem, jenž má zamezit přelidnění Země.

Tedy nic, co by návštěvník kin nečekal. Zápletku znají jednak čtenáři Brownovy knihy, jednak ctitelé filmových „béček“, která se zhoubnými viry všeho druhu hemží.

Jediné, co od nich Brownovu tvorbu odlišuje, je ona autorská luštitelská pavučina od stopy ke stopě, od nápovědy k nápovědě, od vzkazu ke vzkazu. V tomto ohledu se Inferno drží tradice, ve všem ostatním však sklouzává k žánrové banalitě více než předešlé díly.

Předně pracuje s hrozivými výjevy v hrdinově pošramocené paměti, s krví, ohněm, zuboženými těly a trhaným „bafáním“ zpoza rohu jako v levném hororu. Zkrátka pěstuje smyslově nepříjemnou obrazovou manýru prvoplánové symboliky, která se ke jménům umělců jako Dante, Botticelli či Vasari opravdu hrubě nehodí.

Navíc téma o přeplněné planetě kamera dokládá tak okatě ilustrativními tlačenicemi, manifestacemi a jinými hromadnými akcemi, až má člověk nutkání zakřičet nahlas – Už dost, chápu, stačilo! Současně však „přelidňuje“ i zájmové skupiny, které se kolem smrtícího viru pohybují, přetahují a pobíjejí, přičemž momentální příslušnost k partě „hodné“ či „zlé“ se mění ve jménu nepřehledné inscenační schválnosti, nikoli tajemné rafinovanosti. A z klíčového zvratu už se stalo takové klišé, že divák jen líně hádá, v kterém okamžiku odmaskování přijde.

To vše by se ještě dalo v rámci žánru jakžtakž ustát, Inferno si však podřezává větev hlavně milostným vrkáním. Stihne dokonce dvě romance, jednu řekněme mladicky spasitelskou, druhou zrale zdrženlivou, ale obě slzavě tklivé a rozechvěle nastavované do té míry, že diváka napadne, jestli si nespletl sál. V takových okamžicích má i jinak spolehlivý Tom Hanks co dělat, aby je odehrál důstojně. Nicméně trochu překvapivě, bez ohledu na jiná slavná jména, našel nejsilnějšího hereckého protivníka v indickém rodákovi Irrfanu Khanovi, hrdinovi filmů Milionář z chatrče či Pí a jeho život, jenž svou nejednoznačnou postavu hraje s elegantním nádechem britského sarkasmu.

Akční scény plní očekávaný standard, sice bez výraznějších nároků na originalitu, ale zato s mohutnými policejními manévry včetně módních dronů a výškových honiček, kterým klenby chrámů tradičně svědčí. Vůbec dobrodružná výbava starobylých tajných chodeb na každém rohu dodává Infernu tu správnou příchuť napínavé pohádky, kterou bohužel pravidelně spláchne další vlna zásadního prohlášení, ať už velká slova o nelidském lidstvu káže kterákoli strana barikády.

Inferno

55 %

USA / Japonsko / Turecko / Maďarsko, 2016, 121 min

Režie: Ron Howard

Scénář: Dan Brown, David Koepp

Hrají: Tom Hanks, Felicity Jonesová, Ben Foster, Sidse Babett Knudsenová

Streamovací služby: Max (CZ zvuk, titulky)

Kinobox: 60 %

IMDb: 6.2

Na penězích se zjevně nešetřilo, zato na humoru bohužel ano, takže vznikla příkladná „trojka“, tedy průměrný film vyrobený čistě do počtu. Co jej staví lehce nad padesátiprocentní hranici, je nejkrásnější herečka ve vedlejší roli, totiž Itálie.

Zejména Florencie a také Benátky představují příjemný bonus k tuctové historce, nevtíravého turistického průvodce zděděnou krásou, který jakoby v druhém plánu tu a tam zavadí o nečekaná zákoutí, obrazy, stavby, zahrady nebo třeba jen siluety, jež vytvářejí to hlavní, co film potřebuje: náladu. Završí ji skutečně efektní prostředí pro akční finále na půdě Istanbulu.

Takže jako pohledný a zajímavý cestopis má Inferno body k dobru. Musí je však pracně získávat proti převaze romantické unylosti, kterou se prokousávat po dvě hodiny znamená vážně peklo.