Tak jako v Královně prožívala titulní postava krátký krizový úsek svého panování kolem úmrtí princezny Diany, v Goldě se sledovaný výsek hrdinčina osudu týká jomkipurské války. Psal se 6. říjen 1973, když v projevu k občanům předsedkyně vlády Golda Meirová oznámila, že země je napadena, a prohlásila: „Nemáme pochyb o našem vítězství, ale pokládáme opětné zahájení egyptsko-syrské agrese za akt rovnající se šílenství.“
První a doposud jediná premiérka v dějinách Izraele stála nejen proti cizím armádám, čelila navíc přesile rovněž v ryze mužském složení svého rozhádaného kabinetu. Ale byť zastávala postoj „Jsem politik, ne voják!“, prokázala, že se někdejší vůdce státu Ben Gurion nespletl, když Meirovou, tehdejší ministryni zahraničních věcí, označil za „jediného muže v mé vládě“.
Novinku českých kin poprvé uvedli na letošním Berlinale, kde zaujala nejen vnějškovou proměnou Mirrenové, jež během natáčení strávila den co den přes tři hodiny v maskérně. Nejde však zdaleka o první herečku v roli Meirové.
V roce 1977 ji Anne Bancroftová ztělesnila v broadwayském dramatu Williama Gibsona Golda, pět let poté se o její postavu v televizním snímku Žena jménem Golda podělily Judy Davisová v mladším a Ingrid Bergmanová ve starším věku.
V následující Gibsonově divadelní hře věnované Goldě Meirové se objevila Tova Feldshuhová, kterou ve filmové adaptaci téhož textu vystřídala Valerie Harperová. Postava Meirové se objevovala i v jiných příbězích, třeba Colleen Dewhurstová ji ztvárnila v televizním filmu Meč Gideonův nebo Lynn Cohenová ve Spielbergově dramatu Mnichov.
Ve filmu Golda – Železná lady Izraele sice převažuje angličtina, ovšem má původ v realitě. Meirová, rodačka z Ukrajiny, vyrůstala ve Spojených státech, kam se její otec vydal za prací a posléze jej následovala celá rodina. Základní škola, kterou tam navštěvovala, nyní nese její jméno; na půdu budoucího Izraele se Golda Meirová vrátila až ve svých dvaceti letech.
Mimochodem, otec britské hvězdy Mirrenové pro změnu pocházel z Ruska a Liev Schreiber, v jehož podání se na scéně objevuje Henry Kissinger, má po své matce rovněž předky ve východní Evropě. Zajímavou složku filmu zosobňuje hudba, respektive závěrečná píseň Who by Fire od Leonarda Cohena, založená na židovské modlitbě. Sám Cohen totiž absolvoval v Izraeli koncertní turné, které jej k napsání skladby inspirovalo.
Nicméně středobodem projektu zůstává Mirrenová, již zmiňují veškeré recenze. Například Hollywood Reporter píše, že navzdory nánosu líčidel a umělých vrásek zvládá vyjadřovat emoce velmi působivě pouhým hlasem a že dokonale napodobuje též gesta Goldy Meirové, její chůzi i držení těla. Pochvaly se dostává také Schreiberově pojetí ministra Kissingera.
I podle prvních diváků Mirrenová interpretuje železnou lady Izraele „s nekompromisní integritou a drsnou krásou, aby šla vysoko nad všeobecnou legendu. Je to dáma, která se trápí nad každým padlým vojákem, přesto žádá – Dejte našim nepřátelům lekci, na kterou nikdy nezapomenou“.
Jiní soudí, že „od šedivého drdolu po věčnou cigaretu vyzařuje Mirrenová živoucí protiklad chytrosti a slabosti“, případně zmiňují nenucené náznaky soukromých strastí Meirové včetně onemocnění, kterému v osmdesáti letech podlehla.
V reakcích na snímek Golda: Železná dáma Izraele se často zmiňují prvky odhalující zákulisní machinace války, dokonce i podobnost metody, jakou použil Christopher Nolan pro postavu Churchilla ve filmu Dunkerk. „I když se všichni můžeme naučit fakta z historických záznamů, jen máloco může být tak poučné a zasvěcené jako dobře natočené dokudrama,“ opakuje se v ohlasech.
Možná podobně uvažoval režisér snímku Guy Nattiv, nositel Oscara za krátkometrážní Kůži, který působí v Los Angeles. Narodil se však v Tel Avivu pár měsíců před vypuknutím jomkipurské války, kterou tak zná jen ze školních učebnic dějepisu.
