Nejpůsobivěji vystihla televizní rekonstrukce skutečných událostí jejich omezenost; v obou významech slova. Obrovskou tragédii totiž rozjíždějí na zapadlých okreskách lokální podvodníčci: žádný geniální plán mistrů zločinu, nýbrž vidlácká hurá akce založená na letmé lekci chemie z internetu.
Právě ono bohorovné buranství hesla „kšeft je svatej“ a jeho drobné znaky, k nimž patří domovní zvonek se sloganem „nemít prachy – vadí“, buduje režisérka Tereza Kopáčová stejně autenticky jako rodinné dění na sídlišti u stánku, kde tekutá smrt poprvé udeřila. Navozuje dojem jednoho sousedského dvorku, kde z malosti rostou velké tragédie.
Už tady však o sobě dávají vědět i klišé, která se znásobí v druhém dílu, počínaje bazény viníků coby lacinými symboly jejich snů o luxusu a konče ruskou dámičkou.
Z upocené sestavy pidimafiánů se vymyká Lukáš Vaculík, jemuž herecký přestup na opačnou stranu zákona vyloženě svědčí, v řetězci obětí dá zase o sobě vědět Veronika Freimanová, jejíž postava usmýkané hospodyňky po sobě mechanicky umyje i tu poslední skleničku.
Trochu zaskřípou citová vydírání prostřednictvím dětí, okaté prvky sebepropagace ČT či levné charakteristiky čtenářů výhradně sportovních zpráv, kteří ignorují titulní stránku novin s důrazným varováním. Především však mapování ohnisek otravy napříč zemí začne brzdit rytmus vyprávění, které uhýbá ze soustředěné linie; v mnohosti mikroosudů se rozvolní a rozplizne. Dovedně, moderně nasnímaný film tak doplácí na slabší scénář, jemuž by sevřený tvar jediného večera i jediné klíčové postavy prospěl.
Bohužel totéž ještě výrazněji pak čiší z druhého dílu věnovaného vyšetřování, kde roli „kolektivního hrdiny“ přebírá policie a kde se banalitám otevřou brány dokořán. Od mužů zákona se tak divák dozví otřepané pravdy, že jich je málo, že potřebují posily, peníze a odpočinek, nicméně zároveň něžně telefonují svým manželkám i dětem, že se v práci ještě zdrží. A když proklínají „zas...é“ právníky či se navzájem krotí ve chvílích spravedlivého rozhořčení, připomínají tatíkovské šerify z amerických komedií.
Je to škoda, protože Metanol je opravdu dobře natočený, autorsky však balancuje mezi publicistickými postupy a výrobou emocí z nekonečných seriálů. Sem spadá i sociální obhajoba lidí, kteří „s důchodem devět tisíc korun prostě na lepší pití nemají“. Za projektem může stát chybná dramaturgická úvaha, že diváckou atraktivitu obstará už dosazování pravých jmen aktérů skutečné kauzy k hereckým tvářím, ale to nestačí. A když pohnutý policista líčí slepé oběti, co se děje za okny nemocnice, místo kýženého dojetí se může dostavit pocit, že čistý, věcný dokument by byl lepší.
