Francouzská kritika se k Mihaileanuovu filmu chová poněkud macešsky. Zato diváci se nenechali odradit a hojně navštěvují tuto bajku plnou židovského humoru z "jidišlandu" kdesi ve střední Evropě. Vizionářský blázen Šlomo přinese zprávu o deportacích a rada starších se podle jeho návrhu rozhodne k šílenému kousku. Koupí vlak, ušijí si nacistické uniformy a zorganizují vlastní konvoj s vysněným cílem jménem Palestina. Po počátečních problémech - nikdo nechce "hrát" nacisty - se vlak "deportovaných" rozjede. Znamenití herci v čele s populárním Rufusem dodávají odvážnému námětu příchuť něčeho zakázaného. Nicméně kritika se ptá: Máme právo se smát tématu, které až dosud svou tragičností vyžadovalo vážný přístup? Je to vůbec lidské - smát se nelidskému?
Také Roberto Benigni vypráví ve filmu Život je krásný svého druhu bajku. Italská židovská rodina je zavlečena do koncentračního tábora; otec chce malému synkovi (dojemný Giorgio Cantarini) usnadnit život v táboře, a tak mu namluví, že jde pouze o jakousi bojovou hru, kde vyhrává ten s největším počtem bodů. Benigni, jehož film získal na festivalu v Cannes cenu poroty, o rozporu tragické látky a úsměvného žánru tvrdí: "I v nejhlubší tmě je nutné věřit na slunce. Nelze si přece představit nic horšího než Dachau nebo Buchenwald. A přece i tam existoval smích. Pokud lidé měli možnost smát se, byli naživu. Když se přestaneme smát, stáváme se zvířátky..."
Benigni, jemuž jedni přezdívají toskánský Woody Allen a druzí novodobý Chaplin, si uvědomuje roli času, který posouvá hranice taktu v přístupu k ožehavým tématům. "Jestliže máš moc rozesmát lidi, stáváš se pánem světa. Je k tomu ovšem třeba hodně času. Dnes je možno smát se křižáckým válkám nebo inkvizici. Jistě, holocaust je přece jen něco mimořádného." Nicméně jeho filmu tleskalo téměř dvacet minut i publikum festivalu v Jeruzalémě. Ne náhodou Benigni rád cituje Federika Felliniho: "Existují tak tragické situace, že o nich může mluvit jen klaun."
Také Roberto Benigni vypráví ve filmu Život je krásný svého druhu bajku. Italská židovská rodina je zavlečena do koncentračního tábora; otec chce malému synkovi (dojemný Giorgio Cantarini) usnadnit život v táboře, a tak mu namluví, že jde pouze o jakousi bojovou hru, kde vyhrává ten s největším počtem bodů. Benigni, jehož film získal na festivalu v Cannes cenu poroty, o rozporu tragické látky a úsměvného žánru tvrdí: "I v nejhlubší tmě je nutné věřit na slunce. Nelze si přece představit nic horšího než Dachau nebo Buchenwald. A přece i tam existoval smích. Pokud lidé měli možnost smát se, byli naživu. Když se přestaneme smát, stáváme se zvířátky..."
Benigni, jemuž jedni přezdívají toskánský Woody Allen a druzí novodobý Chaplin, si uvědomuje roli času, který posouvá hranice taktu v přístupu k ožehavým tématům. "Jestliže máš moc rozesmát lidi, stáváš se pánem světa. Je k tomu ovšem třeba hodně času. Dnes je možno smát se křižáckým válkám nebo inkvizici. Jistě, holocaust je přece jen něco mimořádného." Nicméně jeho filmu tleskalo téměř dvacet minut i publikum festivalu v Jeruzalémě. Ne náhodou Benigni rád cituje Federika Felliniho: "Existují tak tragické situace, že o nich může mluvit jen klaun."
