A na rozdíl od svých kolegyň Ornelly Mutiové a Giny Lollobrigidy zde zůstala až do zakončení přehlídky. V tuzemsku devětašedesátiletá Girardotová nebyla poprvé. "K Čechám a ke slovanským zemím mě něco přitahuje,“ říká herečka.
“Cítím tady zvláštní kouzlo a mám pocit, že lidé, kteří mne tu vítají, jsou ještě vstřícnější než jinde. Možná mám nějaké slovanské předky. Ale nikdy jsem se na to své maminky neptala, takže mi to asi už zůstane utajeno," řekla Girardotová.
Co jste vlastně stihla na zlínském festivalu? Viděla jste některý ze soutěžních filmů?
Neviděla jsem bohužel žádný. Ale prohlédla jsem si výstavu kreseb postižených dětí. Navštívili jsme také studio dětské televize a viděla jsem, co samy děti natáčejí. Nevím, možná je to chyba, že neznám žádné ze soutěžních filmů, asi jsme měli až příliš bohatý program. Viděla jsem ovšem to hlavní: poznala jsem zdejší děti, a ten zážitek si ponesu do konce života.
Člověk pořád objevuje něco nového. Jezdím na festivaly do různých zemí a vždycky ve mně něco zůstává, pomáhá mi to porozumět sobě samé. Člověk si myslí, že v životě už všechno spatřil, a najednou zjišťuje, že neviděl vlastně vůbec nic. To je to nádherné na životě - že pořád něco objevujete. Jezdím z místa na místo, protože mi to dovoluje pochopit, proč jsme na světě. Věčně potřebuji poznávat nové věci - snad abych ještě víc dospěla.
A znáte Věru Galatíkovou, která vás v češtině dabuje?
Bohužel se s ní neznám, ale strašně ráda bych jí stiskla ruku. Třeba se stihneme setkat na letišti, ještě než odletím. Ale jinak jsem potkala spoustu hereček, které mi propůjčují hlas v jiných zemích - v Itálii, ve Španělsku, v Rusku, Albánii. Zajímavé je, že často opravdu mají skoro stejný odstín hlasu jako já. Když jsem hrála ve Viscontiho filmu Rocco a jeho bratři, neuměla jsem ještě italsky, a tak museli tehdy mou roli dabovat. A přesto: kdykoli ten film teď vidím v původní italské verzi, mám dojem, že to mluvím já sama. Je to prostě překvapující, jazyk je různý, ale role má vždy jakýsi společný vnitřní dech. A ještě dodám, že schopnosti žen, které mne dabují, obdivuji.
Hrajete ve vážných dramatech i ve ztřeštěných komediích. Je vám některý z těch žánrů osobně bližší?
Mám ráda obojí. Ale v komických rolích je - možná paradoxně - zapotřebí daleko víc disciplíny. Aby měly ten správný účinek, musí je člověk zahrát s přesvědčením, s vnitřní pravdou.
Velmi často ztvárňujete emancipované a sebevědomé ženy. Jste taková i ve skutečnosti?
Rozhodně ne. Nejsem si sama sebou vůbec jistá. Bojím se. Ale na scéně, na jevišti a před kamerou nemám vůbec strach.
Jaké jsou vaše plány? Čeká vás nějaká výjimečná role?
Po pravdě řečeno, nevím. Ale na druhé straně mám dojem, že by člověk nikdy neměl říkat, že je něco nemožné. Stává se mi, že se octnu v takové černé náladě - že mám všeho plné zuby. Tak se prostě rozhodnu, že si zajedu do Kanady. Nebo změním povolání. Mám chuť otevřít si restauraci. Ale ještě si ani nestihnu uspořádat takové nápady v hlavě, a už zvoní telefon: Annie, mám pro tebe roli, ozvi se! A já si řeknu: Hm, zrovna jsem toho chtěla nechat, ale co nadělám. A jsem v tom znovu. Nicméně jednou asi nadejde čas, kdy by měl člověk opravdu obrátit poslední stránku a odejít.
