Síla svědectví znovu spočívá v autenticitě a civilnosti jednoho z osudů pěšáků dějin, obyčejného studenta, který chodil s přáteli na pivo, měl problémy kvůli dlouhým vlasům a marně žádal o devizový příslib nutný tehdy pro cestu na Západ, kam směli jen spolužáci z prověřených rodin – a zůstávali tam.
Svou roli sehrává i paradox, neboť student nalezl cestičku k vycestování teprve na počátku roku 1989. V lednu ještě zažil brutálně potlačené akce takzvaného Palachova týdne, v únoru seděl ve vlaku do Francie a čelil výslechu, proč si na pár dní veze tolik knih a v zimě letní oblečení.
Vzájemná korespondence s rodiči a nejbližším kamarádem má navíc kouzlo detailu. Třeba když popisuje utečenecký tábor, kde měl každý svůj pokoj, kde zápasil s výukou francouzštiny a kde byli hlavně Rumuni, Poláci a Vietnamci.
„Rumuni pijí Coca-Colu, Poláci hrají karty a já jím banány. Taky chodím do nedaleké zoo, kde ze zoufalství mluvím na zvířaty česky,“ píše emigrant kamarádovi, který mu na oplátku líčí policii na rockovém koncertu.
V červnu mladík dostane azyl a domovnický byt v pařížské čtvrti připomínající exotické tržiště: „V jazykové škole jsme z Evropy jenom dva.“ Zažije setkání s Pavlem Tigridem i vysněné koncerty Lou Reeda a Nicka Cavea, zatímco z Prahy dostává zprávy o invazi trabantů, chmelové brigádě či vojenské katedře.
Ale to už jsou události od polských voleb po pád Berlínské zdi v pohybu, a když kamarád píše, jak podepsal Několik vět, šel 17. listopadu s průvodem na Albertov a byl vyslán do studentského stávkového výboru, novopečený Pařížan odpovídá. „Přál bych si být v Praze.“
Podstatné je, že na vynalézavě ilustrovaných citacích z dobových dopisů se nedá nic měnit, upravovat, brát zpátky. O to zajímavěji zní pasáž, v níž si studenti sdělují své obavy, „jak to zvládneme dál, až euforie opadne“.
1989: Z dopisů psaných přes železnou oponuRežie Karel Strachota |
Jistě, dokument si nemůže vymýšlet překvapivé pointy, avšak vyústění snímku 1989: Z dopisů psaných přes železnou oponu reálně odpovídá generačnímu vývoji. Někdejší uprchlík před totalitou je zpět v Pardubicích, nicméně nadále působí i v Paříži a pokládá za přirozené, že má dva domovy.
