Vrcholí jím kampaň varující před tragickými následky rychlé jízdy, přičemž titul snímku poukazuje na výpočet, že na trase Praha–Brno řidič jedoucí o dvacet kilometrů rychleji uspoří jen třináct minut.
Hlavní roli ve zveřejněných případech však nehrají minuty, nýbrž pouhé zlomky vteřin. Právě jejich otisky do paměti působí nejsilněji; vědomí nevratnosti osudového okamžiku a útržky zvukových stop – jak se při srážce lisují dveře, jak záchranáři mluví „o smrťáku“ nebo jak v nemocnici viník nehody slyší, že hned na vedlejší posteli za plentou popisuje do telefonu stejnou tragédii jedna z obětí.
Všech pět příběhů zveřejnili muži. Jeden podlehl opojení ze silného vozu, druhý svou verzi „jel jsem trochu rychleji“ upřesní na „asi sto šedesát“. Třetí přizná – Byl jsem mladý arogantní blbec, čtvrtý zase – Jezdil jsem jako prase. A pátý opakuje – Vezl jsem rodinu, to nejcennější, co mám.
Režisér Vít Klusák použil zajímavou metodu rekonstrukce reálných nehod s herci, jimž o sobě řidiči sdělí nejmenší podrobnosti – Byl jsem tehdy naštvaný, unavený, seděl jsem za volantem od rána, čekali na mě s rodinným obědem.
Z kombinace hereckých „výslechů“ a nehodových plánků se vyloupne maximálně možná přesnost i upřímnost, současně se zdá, že šance se vypovídat z věčných výčitek znamená pro viníky očistnou terapii.
Nicméně hrané rekonstrukce, jakkoli jednotlivé kolize i výprava projektu mají bezmála hollywoodské parametry, působí poněkud účelově. Hlavní účinek je totiž zakletý do základního kamene dokumentu, do slov, kterými od kličkování až po naprostou výprodej skuteční nositelé viny sdělují své pocity.
Trochu chybějí fakta o soudech či trestech, ovšem třeba řidič vysvětlující, že rozhodně není cynik, i když navenek tak vypadá, přesvědčí svým výrazem více než profesionální herci.
Totéž lze říci o jiných položkách použitých nad rámec dokumentární podstaty, počínaje inscenovaným pokusem o setkání viníka s poznamenanou obětí a konče nadbytečnou, ač efektní hrou na alternativní šťastné konce.
V každém případě však 13 minut svými filmařskými nápady převyšuje obvyklý rámec společenské objednávky. Nepracuje s obecnými frázemi ani se slogany, nehrozí, neslibuje.
Koneckonců pětice, která se odhodlala o svém traumatu vypovídat, také nezná jednoduché záruky bezpečí. Jak v dokumentu zazní, „jediné řešení je napříště zůstat doma“. A to se za řešení vskutku nedá považovat.
