Co si má divák představit pod názvem Údolí suchých kostí?
Ars Brunensis Chorus, jeden z nejlepších pěveckých sborů u nás, slavil na jaře třicetiletí. To byl podnět ke zrození této asi sedmdesátiminutové skladby. Básník Rostislav Křivánek napsal libreto, které je převážně v latině, obsahuje také arabštinu a přechází do češtiny. Vybral příběh ze Starého zákona, drobnou epizodu z proroka Ezechiela, která se nazývá Údolí suchých kostí. Bůh v ní klade uprostřed pouště otázku, zda mohou tyto kosti ožít. My se ptáme: pokud by lidé dostali znovu příležitost stvoření a zmrtvýchvstání, byli by stejní, nebo lepší? Jak je naším skeptickým zvykem, lidstvo nedopadá úplně nejlépe.
Jakou úlohu má Ars Brunensis Chorus v inscenaci?
Sbor je vlastně dramatická postava. Například se tam objevuje trojí pokušení – psi, ptáci a opice. Když sbor zrovna nepředstavuje psy, otočí se a dělá ty, kteří je vyhánějí. Tady zní fuga podle všech pravidel, jak je známe z kompozic na amen nebo aleluja. U nás je ovšem na slova huš, fuj, jedeš a kšá.
Koho v Údolí suchých kostí uvidíme?
Opera vznikla svépomocí. Dirigent Dan Kalousek oslovil barokně školené sólisty – barytonistu Tomáše Krále, který ztvárnil Ezechiela, basistu Jana Šťávu, altistku Markétu Cukrovou. Zbývala postava pokušitele; tuto roli jsme nabídli Zoře Jandové, která se pohybuje v jiných žánrech. Kombinace jejího hlasu s operním způsobem zpívání vytvořila hezký kontrast. Dílo inscenovala mladá operní režisérka Linda
Keprtová.