Syndrom vyhoření. Žena, která kariéře obětovala rodinu i možnost mít děti. Intimní vztahy a hovory, jejichž intenzitu určují intervaly mezi dalším zazvoněním pracovního telefonu. Není divu, že hra Petra Zelenky zaujala i ve Francii. Autor v ní syrově vylíčil úskalí dnešní doby, kdy často bývají velká úspěšná kariéra a úspěšný soukromý život v přímém rozporu. Pro ženy to platí dvojnásob, proto se ústřední postavou hry, kterou Zelenka nejdřív uvedl v Jihočeském divadle pod názvem Job Interviews, stala Věra, vedoucí castingové agentury.
V zahraničí se hra proslavila pod stručnějším jménem hlavní hrdinky a jako Věru ji od podzimu uvádí i pražské Studio DVA v režii Alice Nellis.
Zdejší podání stojí a padá s představitelkou hlavní hrdinky, tedy s Ivanou Chýlkovou. Ta po celou dobu nesleze z jeviště, je středobodem děje, který se okolo roztáčí se zvyšující se intenzitou. A podobně jako se kolem ní míhají jednotlivé události, střídají se i ostatní postavy. Bolek Polívka, Jana Stryková, Martin Pechlát či Marika Šoposká – ti všichni představují hned několik postav Věřina života. S kostýmy si tvůrci příliš hlavu nelámou, divák se tak místy může v jednotlivých postavách ztrácet. Ale možná je to účel, snad kromě umírajícího otce (výrazný Bolek Polívka) totiž všichni s Věrou komunikují jen na každodenní povrchní bázi, naši hrdinku jen míjejí a i jí samotné jakoby splývají.
První polovina hry doslova rozdává karty – Věře v hektické pracovní pozici dochází dech a definitivně jej utne vyhazov lidmi z nadnárodní agentury. Divákům se dostává standardního lineárního, lehce se táhnoucího děje. Ten občas oživí vtipný Zelenkův dialog a především svěží scéna Matěje Cibulky s výrazným motivem měnících se obrazovek.
VěraStudio DVA divadlo premiéra 12. října 2017 režie: Alice Nellis hrají: Ivana Chýlková, Boleslav Polívka, Martin Pechlát / Roman Zach, Jana Stryková, Martin Kubačák, Marika Šoposká, Sabina Remundová, Petr Stach / Kryštof Hádek |
Zelenkova hra dostává ten správně hořkosladký nádech až ve druhé polovině, kde se Věřin život definitivně zlomí. Chýlková se nebojí expresivních poloh (scéna ve výtahu) a podává svou hrdinku velice uvěřitelně jako zklamanou a opuštěnou ženu, jejíž největší dilema nakonec spočívá v tom, zda své švagrové vybere peněženku, či nikoli.
„Dřív jsem doma myla podlahu zadarmo, teď ji myju za peníze,“ pronese Věra při práci v zaplivaném baru. I v těch nejbolestnějších chvílích se na humor nezapomíná. Takže i když Věra nabízí jeden beznadějný osud, činí tak ve srozumitelném a dobře stravitelném hávu.
