Od poloviny března lze oblíbenou herečku Taťjanu Medveckou vidět na nové adrese. Společně s Matoušem Rumlem, Markem Pospíchalem či Sabinou Laurinovou totiž hraje v pražském Divadle Kalich v novince Návštěva na zabití.„Hraju výstřední Američanku Elsu, která se svérázným způsobem snaží dělat svět lepším místem pro život,“ hlásí Medvecká. „Je to dobře napsaná komedie, po které jsem už delší dobu toužila. Vzhledem k tomu, že většinou bývám obsazována do rolí dramatických, beru možnost hrát komedii jako jakousi duševní hygienu,“ vysvětluje.
Kalich tedy přibyl k vašim působištím. Vedle Národního divadla hrajete ještě v Rokoku, Viole a Ungeltu. Jak to stíháte?
Základem asi je, že mě ta práce baví. A taky mě baví ta rozmanitost rolí a stylů jednotlivých představení a možnost setkávat se s kolegy a režiséry z jiných divadel.
Že nehraji Hamleta, mě kupodivu nemrzí. Počkám si na Salieriho, říká Orozovič |
Právě v Národním hrajete v novém nastudování Hamleta Gertrudu. Manžela Claudia vám dělá o generaci mladší Igor Orozovič. Co tím chtěli režiséři říci?
Je v tom, myslím, více aspektů. Jednak chtěli podtrhnout fakt, že Hamlet a Claudius jsou téměř vrstevníci – o to víc se Hamletovi sňatek jeho matky může zdát absurdní a jeho zášť vůči Claudiovi větší. A pak je to z mého pohledu i příspěvek na téma ageismu. Znamená to, že když je vám 70, už nemáte právo na lásku?
Jak jste na to poprvé reagovala?
Hodně překvapeným smíchem. Bylo mi jasné, že se stanu nejstarší Gertrudou v historii. Ale práce s dvojicí SKUTR je vždycky dobrodružství, jsou otevření, inspirativní a hlavně slušní. A mě moc bavilo snažit se obhájit tuto pošetilou pozdní lásku k muži o generaci mladšímu. A pak taky samozřejmě prozřít. Hořce a bolestně.
Na první scéně působíte prakticky od studií. Která zdejší umělecká éra seděla vašemu hereckému naturelu nejvíc?
V minulém století (smích) – no jo, příští rok, dá-li Pán Bůh, budu v Národním divadle padesát let – to byl určitě nástup profesora Milana Lukeše do čela činohry, říkali jsme si tenkrát, že u nás začala perestrojka o pár let dřív než ve společnosti. Jeho intelektuální přehled, dramaturgická zdatnost... Byl to on, kdo oslovil Jana Nebeského ke spolupráci, díky němu jsme mohli pracovat s Barry Kylem z Velké Británie, po těch stojatých vodách to byl opravdu velice čerstvý vítr. A podobně dobře razantní byl i nástup Michala Dočekala. Myslím, že v obou případech tomu tak bylo i díky skvělé dramaturgii.
A zažila jste nějaké období či konkrétní inscenaci, která vám byla vysloveně proti srsti?
Bezesporu v tom už zmíněném období „stojatých vod“ mezi lety 1975 a 1985 bych jich pár našla. Snad úplně nejhorší bylo jakési scénické pásmo k výročí založení KSČ. Píseň našeho žití se to jmenovalo. A hráli jsme v tom skoro všichni. I paní Medřická a pan Lukavský. To byla velká hanba.
Pod žižkovskou věží zahraje Medvecká i Hrzánová. Kalich oslaví čtvrtstoletí |
Když porovnáte své začátky v polovině 70. let s dneškem, kam se české divadlo posunulo?
Řekla bych, že jde o jiný vesmír. Vzpomínám si, že kdysi v pražských denících bývala kolonka „divadla“ a tam bylo vždy na prvním místě Národní, pak Tylovo a poté Smetanovo divadlo, pak Divadlo na Vinohradech, Realistické divadlo, divadlo S.K. Neumanna v Libni, Divadlo Na zábradlí, MDP, pak ještě pár dalších divadel, ale jejich počet určitě nepřesáhl dvacítku. Když se dnes podíváte na portál i-divadlo, jen v Praze je na něm registrováno přes dvě stě divadelních uskupení, což je něco neuvěřitelného. Tak široký koridor dnes divadlo je.
Díky tomu, že momentálně hraju až dvacet představení měsíčně, nestíhám sledovat, kam a kudy se současné divadlo ubírá, ale fascinuje mě, kolik lidí přitahuje, kolik lidí se mu aktivně věnuje, co všechno dnes tvůrci a také diváci pokládají za divadlo, jak nádherně živý útvar divadlo je.
Letos vás uvidíme v novém seriálu Mozaika, kde jste si zahrála matku rodiny, kterou otřese rozvod. O čem to bude?
Zatím jsem neviděla ani jeden díl toho seriálu a ze zkušenosti vím, že film vlastně vzniká až ve střižně, takže jsem sama upřímně zvědavá, jaký ten náš seriál vlastně bude. Byla to velice intenzivní a náročná půlroční práce, zajímavá, velká role matky početné rodiny, kde každý člen prožívá své radosti i trápení, kde každý má svá tajemství. I já sama, byť hodně zralá žena, se v tom životě docela plácám…
A ještě prozradím, že už brzy začnu načítat jako audioknihu moc pěkný text Markéty Pilátové S Baťou v džungli. A moc se na to těším.
