Jan Vedral

Jan Vedral | foto: David Port, MF DNES

Staří režiséři kolaborují v Národním divadle

  • 1
Dramatik Jan Vedral napsal hru o umělcích, kteří v totalitních systémech kolaborují s mocí. Jmenuje se Staří režiséři, uvádí ji Národní divadlo a autor doufá, že spíš než souhlas vyvolá polemiku.

Jako dramatik jste se také dostával před rokem 1989 do konfliktů s mocí. Byl to pro vás vnitřní důvod, proč jste hru napsal?
Patřil jsem do tzv. "šedé zóny". Většina z nás je poznamenána předchozím režimem. Vztah umění a moci je téma, ke kterému se stále vracím. Pocházím z rodiny, v níž všichni tak či onak byli umělci a členové vládnoucí strany, ze které je po okupaci roku 1968 povyhazovali. Sleduju, jak v mnohém nemají a nechtějí mít jasno, jak leckdy nevědí, co prožili za životy. Jasno v tom nemá ani moje generace, která během normalizace vstupovala do vlastní tvůrčí praxe. Cítím, že tato zkušenost se netýká jen "umělců", ale všech lidí, kteří jsou tvořiví a chtěli tento potenciál uplatnit. Když ho neuplatnili, strádali, když ho uplatnili, také, protože byli nuceni k ústupkům. To jsou věci, o kterých dodnes není "moc slušné" mluvit.

Dnes žijeme ve svobodné společnosti, téma konfliktu s mocí již není tak vyhraněné...
Ano, žijeme ve svobodné společnosti. Na druhou stranu lidé přestali svou svobodu hájit a klidně ji prodávají nebo se jí vzdávají. Neuvědomují si, čeho se tak dopouštějí na sobě, svých blízkých, na celé své obci. Dnes je svoboda ve smyslu schopnosti kritického přístupu ohrožena stejně jako dříve. Změnily se však prostředky, jimiž jsou lidé pacifikováni. Nejsou ty samé, jaké třeba momentálně Čína používá v Tibetu. Dnešními diktátory mohou být média vytvářející obrazy, podle nichž populace žije a neklade si otázky.

Jazyk hry je stylizovaný, otevření je jako z antického dramatu. Přitom jste text skládal též z historických dokumentů. Proč jste volil rytmicky sevřenou strukturu?
V textu najdete i pokusy o rozvolněné dialogy. Jsou tam postavy se slovníkem coolness dramatiky, která se vyjadřuje asi pětistovkou výrazů a z toho jsou čtyři stovky vulgarismy. Zbytek je psán volným blankversem. Děkuji za příměr k antickému dramatu, ale víc sedí přirovnání k dramatu německému. Občas mi říkají, že v Česku píšu "německé hry". Nevím, ale je pravda, že mé hry jsou spíše problémové až politické. Volím raději metody zcizovaného zobrazování než sentimentálního prožívání, jaké jsou bližší slovanské dramatice. Stylizace mi umožňuje jít rychle k podstatě dramatického střetnutí.

Léta jste byl dramatikem Divadla na Vinohradech, které vzniklo před sto lety jako konkurence Národnímu divadlu. Teď vstupujete na první scénu. Jaký je to pocit?
Jako kdybych dostal v životě ještě jednu šanci. Neměl jsem v Praze premiéru více než deset let, tedy s výjimkou textu Obrazy z Francouzské revoluce, které jsem však psal pro Divadlo v Dlouhé podle zadání režisérky Hany Burešové. Můj rozchod s Vinohrady byl patrně z tohoto hlediska osudový. Jinak mi přijde symptomatické, že právě v roce stého výročí Divadla na Vinohradech uvádí dva autory této scény, Pavla Kohouta a mě, činohra Národního divadla.