Autor ji napsal v roce 1964, avšak u nás měla premiéru - pod názvem Pozvání pana Sloana - až v roce 1990 v Činoherním studiu Ústí nad Labem. Již tehdy v ní vystupoval jeden z protagonistů letošní inscenace, Karel Roden. V jednom rozhovoru kdysi prohlásil, že to byla jeho nejoblíbenější inscenace v ústeckém angažmá.
V současné době má tuto Ortonovu hru na repertoáru - pod názvem Jak se bavil pan Sloane - pražský Činoherní klub. Studio DVA uvádí hru v překladu Evy Marxové a režii „domovského“ Patrika Hartla.
Hra, která se celá odehrává v jediném pokoji a v níž vystupují pouze čtyři postavy, je pro zadání akce - přehlídku hereckých osobností - ideální. Režisér Patrik Hartl právě na to spoléhá. Vzdává se rafinovanějších interpretací, vzdává se práce s jevištním prostorem, vzdává se zasazení hry do konkrétního času či doby.
I když - možná - závěrečná píseň Light My Fire z repertoáru skupiny The Doors, již nutí Eddie a Kathy zpívat jimi ovládnutého Sloana, a koženková rudá pohovka, na které sedí, dávají tušit, že jde o konec let šedesátých.
Kromě zmíněné pohovky je na scéně jen jedna skříňka, o niž se postavy občas opírají a kterou využívají pro odložení rekvizit, a vzadu neurčitý prospekt z plexiskla, ohraničující jinak černý prostor jeviště. Vše tedy záleží na hercích, na jejich schopnosti uchopit postavy dostatečně razantně, atraktivně a přesvědčivě.
Možná právě tato snaha paradoxně vede k jisté herecké monotónnosti a inscenační unylosti. Každý z herců je od začátku předem určený typ a v průběhu děje se téměř nevyvíjí. Nejpatrnější je to u ústřední mužské dvojice, Eddieho Karla Rodena a Sloana Martina Hofmanna. Vztah, který mezi nimi vzniká, je hrán v přílišné nadsázce, bez tajemství, bez překvapení.
Chybí narůstající vzájemné napětí. Područí vztahu, v němž se oba pohybují, moc a síla sexu, jenž je pro Eddieho a Kathy (Jana Krausová) osudovou pastí, jsou zřejmé jen ze závěrečného finále.
Problém spočívá hlavně ve ztvárnění postavy Sloana vizáží výrazným, herecky však unylým Martinem Hofmannem. Je téměř po celý čas pasivní a odevzdaný, Sloanova zabijácká nátura je v jeho podání příliš skryta.
Sloanovy extrémní činy a různé typy chování pak postrádají věrohodnost a působí vyumělkovaně. Navíc tím ostatním hercům zužuje prostor pro vytváření bohatších struktur jejich charakterů, vzájemných vztahů a jednotlivých situací. Kathy Jany Krausové je od počátku primitivní, mentálně retardovaná dívka, jíž chybí hlubší dramatické ukotvení.
Po jevišti se bezcílně motá a divák má dojem, že by tam ani nemusela být. Karel Roden hraje svého Eddieho s obrovskou gestickou i mluvní nadsázkou a groteskností. I když je tím jeho Eddie také značně dramaticky zjednodušený, je Roden natolik silná herecká osobnost, že v okamžicích, kdy „ovládá“ dění na jevišti, je inscenace náhle plná bizarní vášně a potřebné černěgroteskní krutosti.
Z divadelního hlediska nejlépe dopadla postava Kempa. Bořík Procházka dokázal s úspornými gesty i na relativně malé ploše předvést zoufalého starce, který vůbec nechápe, v jak tragickém dramatu se ocitl. Možná právě jeho úporná, Eddiem neopětovaná snaha o navázání dialogu je klíčem k celé inscenaci.
Hraje-li se však o neschopnosti, neochotě, či dokonce o ztrátě komunikace, či o moci sexu, o sobeckosti či o cyničnosti lidí moderní doby, nebo zda jde režisérovi jen o převyprávění jednoho z tisíců příběhů z černé kroniky formou kruté grotesky, o tom se může divák jen dohadovat.
 Fotografie z představení hry Joe Ortona Návštěva pana Sloana, ve které s v rámci Léta hereckých osobností představí herci Karel Roden (vlevo), Martin Hofmann (uprostřed) a Jana Krausová. |
