Šeherezádiny vášně na divadle

Slovenský režisér Martin Čičvák se vrací do pražského Národního divadla s další "exotickou" inscenací: dva roky po Dobrém člověku ze Sečuanu zde uvedl vlastní dramatizaci Pohádek tisíce a jedné noci. Devět Šeherezádiných příběhů lze zhlédnout pod titulem Tisíc a jedna noc.

Inscenace se vyhýbá "pohádkové" laskavosti; soustředí se na milostné příběhy, zdůrazňuje vášeň a tělesnost.

Rozhodně nevzniklo představení vhodné pro děti předškolního věku.

Režie však ponechává stranou i očekávatelnou "orientální" romantiku, místo níž nabízí jednoduchou, ale výraznou výtvarnou stylizaci.

Dominuje barevně nasvícené, jednolité pozadí a široký pruh písku v popředí prázdného sešikmeného jeviště. Záměrně minimalistické je také aranžmá: převládá vyprávění, jen příležitostně oživené akcí a dialogy.

Významnou roli přitom hraje jemně jazzový hudební doprovod, který příběhům dodává rytmus a nečekanou příchuť.

Úvodní příběh v podání Martiny Válkové, Kateřiny Winterové a Jany Janěkové zaujme nejen kontrastem erotického napětí s ironickým zlehčováním, ale i vynalézavou dělbou hlasů. Poté však nastoupí klasické vyprávění a záhy se ukáže, že zdaleka ne všichni zúčastnění jsou v tomto ohledu stejně disponovaní.

Pokud je na scéně Bronislav Poloczek, Vladimír Javorský nebo Ondřej Pavelka, plyne vše lehce a samozřejmě; ve scénách obsazených jejich mladšími kolegy se však děj až příliš často zadrhává a vleče.

Propad trochu jiného rázu nastává ve druhé polovině, kdy inscenace zvolní, zvážní a režie se namísto poloanekdotických miniatur nepříliš úspěšně snaží vytvořit magicky působící příběh opakované milostné nestálosti.

Inscenace tak nakonec vzbuzuje spíše sympatie k odvaze tvůrců odložit obvyklá orientální i pohádková klišé než nadšení ze silného zážitku.

Paradox navíc je, že o poznání lépe než závěr, který měl být nepochybně těžištěm, dopadla první polovina, v níž si režisér s látkou jen nezávazně pohrává.