Ten však paradoxně navázal na úspěch původního divadelního kusu, který vznikl před celuloidovou verzí v roce 1937. Komedii si tehdy u Jaroslava Žáka objednal E. F. Burian pro divadlo D.
Hraje školní kapela
Režisérka Hana Burešová děj této legrační války ponechala v osudových letech 1937–38, krátce před Mnichovem. Tomuto slavnému pošťuchování kantorů a študáků by časový posun k současnosti ani neprospěl. Krásně rozkošatělými archaismy dnes už nikdo nemluví.
Hlavně se zřejmě cosi důležitého změnilo v odvěkém zákopovém válčení mezi vychovávajícími a vychovávanými. Kantoři už dnes nemají tolik respektu, studenti jsou o něco arogantnější, a to ani nemusíme vytahovat křiklavé případy šikanování pomocí mobilních telefonů nebo opakované případy fyzického násilí na pedagozích.
Burešová vsadila na odér zašlé doby a stvořila velmi příjemné retro, v němž má rozpustilá švanda stejné místo jako jemná nostalgie meziválečných časů. V Brně vznikl vlastně písničkál, v němž jednotlivé výstupy režisérka proložila dobovými šlágry v podání školní kapely. A tak nepolevující příval slovních vtípků a schválností tady ještě odlehčují sentimentální i hravé songy.
Na konci se přihlásí i válka
Předností uměřeného, leč divadelně nijak obrazoboreckého kusu je hlavně herecká perfekce. Všichni jasně, pevně a přesně rýsují své charaktery, ať už jde o prohnané studenty či bláznivé pedagogy. Tato rozpustilost má ovšem pevné kontury a nikdy se nerozpije do nekoordinovaného třeštění.
Tečku starosvětsky úsměvné inscenace tvoří názvuky blížící se války. Zlověstné přelétávání bombardérů stočí tento líbezný obrázek do němé připomínky osudů generace, jejíž mládí rámovalo totální nasazení, zavřené školy a nacistický teror. Bodne vás však až na konci, jinak je kus příjemným návratem do časů, kdy na střední škole ještě bývala psina prostá jakékoliv zlomyslnosti a vulgárnosti.
Hodnocení MF DNES: 70 %
