Je tělem i duší umělec, ale mohli bychom ho považovat také za lékaře. Doslova totiž resuscituje obor, o kterém se už dlouhá léta mluví jako o mrtvém. Radim Vizváry vdechuje pantomimě nový život a dokazuje, že už to dávno není jen stará, nudná dáma. Přetváří ji do nových forem a dává jí jiskru. To vše bez jediného slova. Přesto tak hlasitě, že za svou práci nedávno získal Cenu Thálie.
Co vás přivedlo k pantomimě?
Režiséři mě nejčastěji využívali jako pohybového herce, protože jsem se podle nich přirozeně hýbal. A pak jednou za mě kolegyně z Minoru vyplnila přihlášku na HAMU na katedru nonverbálního a komediálního divadla, dnes se to už jmenuje katedra pantomimy. Najednou jsem držel v ruce pozvánku, zvládl přijímačky a byl jsem tam. Poznal jsem Borise Hybnera a svět pantomimy zblízka. Hned jsem věděl, že je to osudové setkání.
Podle čeho jste to poznal?
V pantomimě jsem totiž najednou spojil všechny zkušenosti, které jsem postupně získával. Myslím tím výtvarno, loutky, pohyb. Vždycky jsem navíc byl spíš zakřiknuté dítě, tak mi vyhovovalo, že se můžu vyjadřovat beze slov. A zní to paradoxně, ale konečně jsem si mohl zakřičet do světa.
Co musí mít dobrý mim kromě perfektně zvládnuté nonverbální komunikace?
Rozhodně musí mít dobrou fyzickou kondici, protože jeho nástrojem je tělo. Mim je tanečník i akrobat. Každý den proto trénuju a posiluju. Kdybych to nedělal, asi bych jen těžko odehrál představení, kdy jsme v kuse na jevišti třeba devadesát minut.
Jakým způsobem se vám podařilo zrovna pantomimou natolik zaujmout?
Dávám ji úplně jinou techniku, jinou dynamiku a vyhodil jsem z ní všechno, co není současné. To se týká hlavně gest. Dříve se třeba telefon vyjadřoval zvednutím sluchátka a přiložením k uchu, dnes už je to přejetí prstem po pomyslném displeji. Stejné je to například s hodinkami. Když chcete zjistit přesný čas, už se většinou nepodíváte na zápěstí, ale spíš vytáhnete z kapsy mobil. Je velmi důležité být v gestu současný, vnímat a pozorovat tu dnešní řeč těla.
Takže lákáte na novou vlnu pantomimy?
Dá se říct, že ano. Zjistil jsem, že mladší generace vůbec nezná pantomimu, protože se už málo hraje. A kdo ji zná, většinou pamatuje práci bardů jako Borise Hybnera nebo Bolka Polívky. Oni byli ve své době skvělí, ale časy se mění a na lidi už tyto výkony působí mnohdy zastarale. Já hraju třeba padesát let staré věci. Musel jsem je ale nejdřív pořádně oprášit a zaktualizovat do dnešní podoby. Lidé jsou pak často nadšení a diví se, že pantomima může být natolik zábavná.
Celý rozhovor si můžete přečíst v City Life, který vychází jako příloha MF DNES v pátek 28. dubna.
