RECENZE: Kafkova Proměna v Ypsilonce se úplně obejde bez brouka

Kafkovu Proměnu zrežíroval pro pražské Studio Ypsilon Arnošt Goldflam. Nezvyklé civilní pojetí hře překvapivě sedí.

Expresivní popis proměny Řehoře Samsy v brouka, jeho pohyb po pokoji, nechuť k jídlu a postupné chřadnutí patří k nejvíc fascinujícím momentům Kafkovy slavné novely. Arnošt Goldflam se však při své druhé inscenaci téže látky rozhodl tento divadelně atraktivní prvek úplně vypustit. Kafkovu Proměnu totiž poctivě vyložil jako metaforu člověka unaveného prací, rodinou, neměnným společenským koloběhem.

Brouk se tak v jeho inscenaci objeví jen v přeneseném významu, když se Samsa vrací v bleším kostýmu z firemního teambuildingu. Hlavní hrdina (Petr Vršek) se nezmítá ve hmyzím těle ani se neskrývá pod postelí, ale i tak se přímo před rodinou stává nepříjemným a nepochopitelným broukem, který zůstává na obtíž. Nedokáže totiž vysvětlit náhlou nechuť být součástí systému, který ho dře z kůže a díky kterému všechny živí.

Jinak vše kafkovsky sedí. Naoko starostliví rodiče si syna hledí hlavně pro potřebu pevného příjmu, na Řehoře létají jablka, dcera Markétka je rozmazlená, služka necitelná a pan prokurista žoviálně neoblomný. Goldflam dobře pracuje s postavami nájemníků, ze kterých dělá Markétčina nápadníka a jeho kamaráda, dva znuděné zevlouny, kteří se u Samsových prostě tak nějak laxně vyskytli a v nicnedělání přežívají už druhé Vánoce.

Proměna aneb Řehoř už toho má dost

80 %

Studio Ypsilon

premiéra 5. června 2015

režie: Arnošt Goldflam

hrají: Petr Vršek, Jaroslava Kretschmerová, Oldřich Navrátil, Paulína Labudová, Barbora Skočdopolová, Daniel Šváb, Martin Bohadlo, Mikuláš Čížek, Jiřina Vacková

Odlehčený, až operetní tón pak kusu dodávají zpívané vstupy. Z hereckých výkonů vedle Vrška nejvíce zaujme Oldřich Navrátil v roli akurátního otce.

Oproti rok staré Gombárově verzi Proměny v pražském Švandově divadle drží Goldflamova práce líp pohromadě, režisér totiž sleduje spisovatelův záměr. Navenek se může zdát, že se civilním pojetím drží příliš při zemi, ale právě díky tomu dává vyniknout Kafkově jednoduché, ale výmluvně nadčasové myšlence.