Things Easily Forgotten
Mezi díla z prvního ranku patří především novinka českého souboru Tantehorse Osudety (recenze zde), ale také inscenace Things Easily Forgotten z dílny španělského performera Xaviera Bobése.
Things Easily Forgottenrežie: Xavier Bobés hrají: Xavier Bobés |
Bobés svůj příspěvek umístil právě do Hybernské. Čtyři roky staré představení, které by se dalo přeložit jako Věci snadno zapomenuté, bylo už dříve k vidění v královéhradeckém Divadle Drak, tak snad nebude vadit, když se obsah trochu poodhalí – sám Bobés totiž diváky žádá, aby tak nečinili. Jde o velice komorní záležitost, performer totiž do svého světa v setmělé místnosti okolo kulatého stolu s lampou zve vždy jen pět návštěvníků.
Intimní atmosféru buduje hned od začátku, všem se osobně představí a vybere jim místo u stolu. Pak už následuje svižný koncert: Bobés provádí diváky dějinami Španělska proti proudu času až do roku 1942. Používá k tomu staré kapesní kalendáře, osahané časopisy a především nejrůznější tretky a suvenýry. S využitím základních kouzelnických triků před užaslými tvářemi sedících vytváří na stole doslova vír.
Slova, tváře z fotografií, úryvky hudby, známky, knoflíky i hádanky, vše se mísí v jeden neopakovatelný zážitek. I když Things Easily Forgotten nejdou ani zdaleka tolik do hloubky jako zmíněné Osudety, nabízejí originální hodinu a půl kdesi v zapomenutém španělském světě.
Songs for Takashi
Německý choreograf Raimund Hoghe mířil na festival jako jedna z největších hvězd. Zkušený performer a autor, který se proslavil spoluprací s legendární německou tanečnicí Pinou Bauschovou, vytvořil poslední roky duo s japonským performerem Takashim Uenem.
Songs for Takashirežie: Raimund Hoghe hrají: Takashi Ueno, Raimund Hoghe |
Jak už z názvu vyplývá, novinka je japonskému tanečníkovi psána na tělo. Hoghe ho nechává tančit na historické melodie, občas si však vypomáhá i hity dvacátého století. Takashi hudbu doprovází umírněným pohybem, který s výjimkou úplného finále plyne v nezměněném stylu. Představení trvá plnou hodinu a půl, takže jistá poetika a originalita střetu kultur, která snad v úvodu diváka zaujme, se velice rychle vyčerpá.
O něco působivější jsou momenty, kdy na pódium přichází sám Hoghe a pointa se překlene ve věčné téma střetu mládí a stáří. Na takovou stopáž je to však stále málo.
