Vlastně nejzajímavější na nové inscenaci je průvodní studie v tištěném programu z pera dramaturga Ondřeje Hučína. O pradávných zdrojích příběhu Turandot, v nichž se údajně dají rozeznat dnes tolik aktuální témata genderové korektnosti, se spoustu faktů určitě dozví i pokročilý divák. Na jevišti Turandot nicméně není aktivistka hnutí MeeToo, která likviduje jednoho alfasamce za druhým. Škoda, mohla být aspoň legrace...
Giacomo Puccini: TurandotDirigent: Jaroslav Kyzlink Režie: Zuzana Gilhuus Národní divadlo Praha, premiéra 23. ledna 2020 |
Režisérka Zuzana Gilhuus ve snaze vyhnout se jak okázale dekorativnímu napodobování Číny, tak aktualizaci, zvolila minimalistické pojetí a řeč symbolů. Jenže výsledkem je tmavá scenérie, v níž se pohybují postavy v tmavých kostýmech, jen občas proložených modrou či bílou.
Sólisté většinu času stojí vpředu na jevišti a dělají gesta, jaká člověk viděl už tisíckrát. Sbor je zpočátku umístěn do prohlubně, a zřejmě i v důsledku toho nejde jeho zvuk pořádně do hlediště.
Když se nicméně v prvním jednání vynoří z propadliště tanečník hlavou dolů, člověk si pomyslí, copak z toho povstane? Že by koncepce? Nikoli, následují pouze ilustrativní prostocviky či pózování s dlouhými tyčemi jako pozadí pro zpívání, nikoli jako součást dramatu.
Kostýmy navrhnul přední slovenský návrhář Boris Hanečka, ale kromě toho, že většinou splývají s tmavým pozadím, tak jakoby patřily do jiné pohádky či opery - třeba o panu Broučkovi, jenž se ocitl na Měsíci mezi tamními fantaskními bytostmi. Zkrátka: kdo nechce hrát Turandot ve stylu Franka Zeffirelliho, musí vymyslet nějakou náhradu. Nestačí aranžovat minimalistické oživlé obrazy, ale bez obraznosti, protože to pak ústí do fádnosti.
Plamenomet, nikoli zapalovač
Hlavní otázkou přesto zůstává, proč Národní divadlo hraje Turandot, když pro ni nemá zpěváky. Omluvou nemůže být fakt, že obsadit dvě hlavní role - Turandot a Kalafa - není snadné ani pro světové scény, jak se mohli přesvědčit i návštěvníci kinopřenosů z Metropolitní opery, která Turandot naposled odvysílala loni v říjnu.
Příměry toho, co musí mít krutá čínská princezna v hrdle, mohou sahat od stříbrné trubky po plamenomet, a také je nutno s takovým nástrojem umět zacházet. A to je spíš rarita. I na jevišti Metropolitní se plnou parou víc vylo než zpívalo.
To Iveta Jiříková při premiéře v Národním divadle nevyla, ani nemohla, protože její hlas nemá žádnou sílu, spíš plnou parou pištěla, pořád stejně, protože nemá žádné zvukové rezervy, nemůže přidat na dynamice a dělat nějaký výraz či rozlišovat slova. Posluchačsky atraktivní to nebylo ani trochu.
Slova se moc nedala rozeznat ani ve zpěvu Michala Lehotského coby Kalafa. Ale to by člověk už asi chtěl příliš. Není zdaleka prvním ani posledním představitelem této role, který prostě jde za jediným cílem: dostat ze sebe vší silou co nejrobustnější tóny a vyřvat i slavný závěr árie Nessun dorma. Jenže i když Turandot se svými disharmoniemi působí možná krapet dekandentně, pořád je to italská opera, k níž odjakživa patřila kromě síly i lehkost, krása a kultivovanost.
Turandot v Národním divadle oblékl návrhář slovenské prezidentky |
Relativně lépe se divadlům obsazuje lyrická postava oddané otrokyně Liù, ovšem soprán Alžběty Poláčkové působil jakoby řídce a bezbarvě. Ještě nejlepší dojem zanechalo ministerské trio Ping-Pang-Pong v podání Jiřího Brücklera, Richarda Samka a Josefa Moravce.
Tato Turandot není povedená ani hudebně. Divadlo v podkladech k inscenaci píše o mistrovském Pucciniho hudebním jazyku, ozdobeném mnoha „výstředními“ prvky – od orientálních parafrází přes brutální zvuk orchestru disonantní harmonie až po divoce komplikované sborové a ansámblové scény. Jenže toho „výstředního“, brutálního, barvitého (samozřejmě ve výrazovém slova smyslu) ve hře orchestru pod taktovkou Jaroslava Kyzlinka moc nebylo, zvuk prostě plynul od prvních taktů tak nějak pokojně, nevzrušivě, na jedné poklidné hladině. Svým způsobem to korespondovalo s černošedivým děním na jevišti. A spolehlivě uspávalo.
