To byl jen stěží záměr režiséra Martina Čičváka.
Situační komedii lze v zásadě zkazit dvěma způsoby: buď ji zbavit lehkosti a vtipu klopotným přehráváním, nebo někam tyto secesní vybroušené artefakty přesazovat a nazírat na ně z povýšené distance, která nedovoluje ani malou míru ztotožnění se s patáliemi hrdinů.
Čičvák jako by se rozhodl ukázat mechanismus frašky zvenčí: nikoliv však jako dobře promazaný kolotoč bláznivin, ale jako cosi odcizeného, co pohybuje postavami jako figurkami na šachovnici a nutí je k nesmyslnému pachtění.
Možná tak chtěl zdůraznit absurditu konání postav, které podvádějí, ale zároveň jsou podváděny - pak však nebyl dost důsledný.
Pro předvedení mechanismu používá režie zneklidňujících hudebních podkresů a především scénografii. Představě "šachovnice" odpovídá kostýmování hlavních postav laděné do kontrastních tmavých a světlých tónů a hlavně prázdný prostor scény, ohraničený několika bílými dveřmi a černou pohyblivou stěnou, z níž se otočením může stát další řada dveří.
Skoro to připomíná labyrint: nikdy není jisté, kdy se které dveře otevřou a vejde jimi pohroma, do kterých je bezpečné se ukrýt a které zatarasit židlí. Přestože právě dveře, v nichž mizí postavy, jsou jedním z výsostných atributů frašek, v Dámském krejčím nejsou komediálně důsledně využívány. Jen občas z nich znenadání vypadne spící sluha Matěje Dadáka.
Důvodem druhým, proč se Feydeau pro tentokrát s Činoherním klubem minul, je herecké obsazení. Milanu Mikulčíkovi pro titulní roli Moulineta chybí osobní kouzlo - jak uvěřit, že je to pohotový lhář, který se ze všeho vyseká, když herec nad svými replikami takřka váhá? Mdlé je i ženské obsazení. S výjimkou Anny Bendové v úloze výstřední Rózy slouží spíše pro okrasu.
Matinka paní doktorové (Mahulena Bočanová) je představena jako vamp, spíš starší, protřelejší sestra naivní Yvonny (Antonie Talacková) než matka. Avšak i jí chybí jiskra. Jediný, kdo má pro frašku přesné dispozice, je Jaromír Dulava jako představitel paroháče a zároveň záletníka Aubina.
Ale ani on nezabrání celkovému rozpačitému dojmu. Když nemá být Feydeau k smíchu, pak k čemu tedy?
