Pro muzikál Všechno na Mars, jímž se v pražské Městské knihovně vrací na scénu Dalibor Janda, platí ta věta bez ironie. Před scenáristou Janem Cimickým je třeba smeknout: muselo dát až neskutečnou práci naplnit Jandovu představu, tedy slepit jeho dávné písničky, každý pes jiná ves, dohromady v ucelený útvar, v "první českou hudební sci-fi story" a navrch ještě v příběh se závažným planetárním poselstvím.
Kdo by uším nevěřil, dozví se od psychiatra v podání Jana Přeučila doslova: "Chybí nám pokora k naší modré planetě, to je hlavní téma hry, pacoši!" Pacoši čili pacienti jsou diváci, zatímco v ordinaci mezi stolem, dvěma figurínami a projekčním plátnem se předstírá blázinec, kam se lidé z venkovního šíleného světa zkázy uchylují, aby v raketě odletěli přežít na Mars.
Nadlidská práce byla marná, přestože má představení tři přednosti: snesitelnou délku bez přestávky, zábavný nápad, že všichni chovanci se cítí být "Jandové", a nesporný fakt, že se žádnému jinému muzikálu ze současné produkce nepodobá.
Což je dáno hlubokým nedorozuměním. O muzikál nejde a jít nemohlo, to by si Janda pro svůj návrat musel objednat zbrusu nový kus včetně písní. Všechno na Mars připomíná spíše slabší divadelní besídku nebo lepší karaoke, nemá však příběh, zápletku, charaktery, vztahy, písně posouvající děj, ústřední hudební linku, choreografii, tanečníky, výtvarný styl...
Popravdě nemá vůbec žádný styl. Režie Petra Čepického sestává ze dvou prvků: barevné mlhy a projekcí nejrůznějších katastrof. Kdyby hru na psychiatrii dotáhl k naprosté absurditě, mohla to být zábavná magořina, z varovných vzkazů z plátna však křičí moralita.
Pak vzniká humor vskutku bezděčný, neboť nasadit po obrázcích čínského hladomoru Jandovo tklivé sólo s rukou v kapse a pohupováním v kolenou působí, jako by právě spadl z Marsu.
Nostradamovo poselství, útok na Hirošimu, pády letadel, mezi to komunální satira o reality show či Evropské unii, jedna vděčná marťanská narážka na Jiřího Paroubka, jedna vetchá anekdota – a do toho mají zapadnout někdejší hity jako Kličkovaná či Hurikán?!
Sám Janda se písní navíc ujímá až v půli, což ho může zamrzet: dámská část souboru by sice zasloužila vyšší známku z vlnění než ze zpěvu, ale Richard Tesařík jako vzácná výjimka dává pocítit, jak zaduní opravdový hlas.
Kdyby Janda uspořádal koncert, pozval hosty a výtěžek věnoval na Greenpeace, bylo by to čistší než polovičatá honba za módní muzikálovou vlnou, která už beztak ujíždí plnou parou efektnějším směrem.
