Dva vznešení příbuzní, hra, na jejímž titulním listu jsou podepsáni William Shakespearea John Fletcher, se vlastně do Národního divadla dostala oklikou. V původních plánech byl Čapkův Loupežník, hbitě nahrazený Havlovým Odcházením.
Když jednání první scény s Václavem Havlem zkrachovala, nemohlo se divadlo z provozních důvodů vrátit k avizovanému Loupežníkovi a muselo najít zcela jiný titul. Volba padla na pozdní hru z pera dvou alžbětinských dramatiků – jednoho v tuzemsku hojně hraného, druhého prakticky neznámého.
Podle Národního divadla není uvedení Dvou vznešených příbuzných z nouze ctnost, ale událost. Jde totiž prý nejen o českou, nýbrž o středoevropskou premiéru – a to je u Shakespearových her svým způsobem rarita. Hru přeložil Martin Hilský, inscenaci režíruje Ivan Rajmont, který jako by se na opomíjené Shakespearovy hry stával specialistou: v polovině devadesátých let uvedl v Národním divadle Cymbelína, nedávno v pražském Divadle v Dlouhé raného a krvavého Tita Andronika.
Dramatik-extremista
Dva vznešení příbuzní jsou příběhem bratranců, kteří se v zajetí zamilují do budoucí švagrové svého věznitele, aténského vévody Thesea. Protože dívka si sama nedokáže mezi dvěma nápadníky vybrat, mladíci již na svobodě podstoupí souboj s krutými pravidly.
Ruka spanilé Emílie připadne vítězi, poražený půjde pod katovu sekeru. Vedlejší zápletku tvoří motiv zamilované žalářníkovy dcery, která láskou k jednomu ze zajatých princů zešílí a vyléčit ji má dvoření nápadníka předstírajícího, že právě on je objektem její touhy.
Má se za to, že to vysoké a vznešené a rétoricky obtížné ve hře je dílem Shakespearovým, to lidovější a grotesknější naopak nese Fletcherův rukopis. S Fletcherem Shakespeare napsal ještě jednu hru – historické drama Jindřich VIII., které nedávno uvedlo brněnské Národní divadlo.
Spoluautorství bylo totiž v dobách alžbětinského a jakubovského dramatu běžnou praxí: obecenstvo bylo třeba sytit stále novými hrami, a tak vznikaly "autorské dílny", které co nejrychleji produkovaly kvanta nových textů – ostatně nabízí se analogie s dnešními seriály.
"K nejvýraznějším rysům Fletcherovým patří svérázný tragikomický svět – ironický, často skoro cynický, skeptický až agnostický, a zároveň vážně nevážný. Specifické také je, že jeho postavy procházejí kritickými momenty, mnohdy na pokraji smrti i dál, a zároveň si zcela jasně neuvědomují, co zažívají. Anebo uvědomují, ale nehledí na to ve snaze překrýt všechno nepříjemné čímkoli jiným, alespoň o trochu příjemnějším. Jsou markantně vyšinuté z rovnováhy a jsou na to patřičně hrdé. Ostatně i situace, které zažívají, jsou svérázné a stejně vyšinuté. O Fletcherovi lze tedy mluvit jako o dramatickém extremistovi, který své hry dovádí ad absurdum," popsal Fletcherův styl shakespearolog Pavel Drábek.
Romance? Těžko
Editoři a badatelé Dva vznešené příbuzné, napsané na motivy povídky Geoffreyho Chaucera, žánrově vřadili do kategorie romancí, stejně jako Cymbelína, Zimní pohádku, Bouři či Perikla.
Podle Milana Lukeše, překladatele a autora shakespearovských studií, je to však řazení ošidné. Zejména proto, že romancím se přičítá pohádkovost, a tou Dva vznešení příbuzní moc nedisponují. Naopak se nezříkají dramatičnosti a grotesky.
Dva vznešené příbuzné však tak či tak kritici Shakespearova díla počítají k jeho slabším hrám. Lukeš dokonce píše, že na rozdíl od Chaucerovy předlohy se nelze při četbě "zbavit pocitu trapné nejistoty, zda se text paroduje bezděčně, nebo z vůle autora".
Dramaturg inscenace Martin Urban však soudí, že text do stínu velkých Shakespearových her nezapadne: "Hra tvoří celek, který je nabitý nádherným textem, divokými zvraty, paradoxy, vtipem i tragickou ironií osudu," říká.
Režisér Ivan Rajmont inscenuje Dva vznešené příbuzné hned na třech točnách a do rolí bratranců Arcity a Palomona obsadil dvě mladé naděje činohry Národního divadla Jana Hájka a Vojtěcha Dyka. V dalších rolích se například objeví Kateřina Holánová v alternaci s Pavlou Beretovou, Lucie Žáčková a David Matásek.
