Nejlépe to popisuje samo Švandovo divadlo: „Jeden proslul jako národní klaun a národní rabín, který se neobešel bez přízně publika, druhý byl známý jako asketický básník a černý anděl poezie, který ve svém přízemním bytě rozmlouval s mrtvými a po nocích tkal ze tmy a hvězd své geniální verše. Těžko hledat výraznější protipóly.“
Původní hra Pavla Jurdy však nachází i mnoho styčných ploch: oba se narodili a zemřeli ve stejném roce, oba měli dcery se smutným osudem, oba byli národem vyzdviženi i zavrženi. A také žili dvacet let na stejné adrese ve vile na Kampě, známé nyní jako Werichova vila. Právě o soužití dvou rozdílných osobností naší kulturní scény 20. století vypráví první premiéra sezony, kterou chystá smíchovské divadlo.
Inscenaci nazvanou Hadry, kosti, kůže režíruje pro tamní komorní prostor Studio nový umělecký šéf souboru Martin Františák. Jako Vladimíra Holana si vybral člena ansámblu Luboše Veselého, Jana Wericha si zahraje hostující Miroslav Hanuš.
„Přemlouvat mne nemuseli vůbec,“ hlásí Hanuš, pro kterého je to první hostování od chvíle, co po dlouhých letech odešel z domovského Divadla v Dlouhé.
„Rozsah materiálů je veliký, člověk nahlídne do spousty pravd, které neznal. Tenhle národem zbožňovaný člověk měl i své záporné stránky, takže možnost sochat ho ze všech stran je hodně příjemná,“ popisuje lákadla takové role.
„Rozčiluje mne, jak Wericha všichni bezmezně milují. Já ho taky miluji, ale ne bezmezně,“ směje se. „Měl zřejmě výbušnou povahu, v soukromí to s ním vzhledem k manželce a dceři asi nebylo úplně jednoduché na soužití. S Holanem si také ve všem nerozuměli. Ale samozřejmě se mu klaním, byl to velký muž,“ uvažuje o Werichovi.
Jiná nátura
Reálná postava má však i své nevýhody. „On má tak specifickou dikci, že když mám citovat kus jeho textu, začínám ji chytat. Ale režisér mi to úplně nezakazuje, jeho dikce je součástí projevu. Někdy říkal jednoduché věci, ale říkal je tak hezky a barevně, že to člověk rád poslouchá,“ pokračuje. „Také je zajímavý ten rozpor věčně veselého muže, komedianta, který přitom nikdy neopustil svoji zemi. Byl jiná nátura než Voskovec, jinde by žít nemohl. To mne zajímá hodně, sám jsem typ, který by nedokázal emigrovat, nemohl bych žít bez svého jazyka. V téhle stránce se k němu hodně tulím,“ pokračuje Hanuš.
Ani jeho divadelní protipól Holan nemohl být bez své vlasti. „Ovšem ten žil uzavřený do svých básní. Werich mu ve hře třeba říká: ‚Vy jste šťastný člověk, vy žijete ve svém světě. Komediant bez publika žít nedokáže, potřebuje publikum stejných zbabělců, jako je on sám.‘ Ten vtipný nadhled a ironie nad svým osudem, to dělá z Wericha velkého muže,“ říká Hanuš a dodává, že oproti Holanovi je Werich mnohem jednodušší k pochopení.
„Některé Holanovy básně člověk luští – co tím myslel, kde v tu chvíli byl. A některé jsou tak krásně prosté; právě ty miluji. Jsou geniální a současně jim každý rozumí,“ zamýšlí se nad dílem básníka, který i po odstěhování z „Werichovy vily“ žil dalších dvanáct let nedaleko.
Podle Hanuše pojednává Jurdova hra především o toleranci a nadhledu. „Ti druzí jsou jiní a je to taky správně,“ zdůrazňuje myšlenku, kterou si v díle našel.
Diváky čeká v podzemním Studiu jednoduchá scéna vycházející z faktu, že Holan bydlel v přízemí a Werich nad ním. „Když Holana nevydávali, živořil jeden čas na hranici bídy. Werich oproti tomu žil i přes problémy s režimem velmi opulentně. Holan ostatně má v jedné básni: ‚... nade mnou se tančí a žere...‘,“ říká Hanuš k jinak docela abstraktní scéně. Novinka Švandova divadla, kde se ve vedlejších rolích objeví třeba Bohdana Pavlíková, Denisa Barešová či Jan Grundman, má premiéru 21. září.
Sám Hanuš jinak zůstává na volné noze. „Smrtí Honzy Borny skončila jedna etapa, přišlo nové umělecké vedení a divadlo směřuje trochu jiným směrem než já. Ve chvíli, kdy vazby už nejsou tak osobní a – jak říkám – parník pluje jinam, než jsem chtěl jet, tak je logické přesednout,“ říká ještě ke svému konci v Divadle v Dlouhé. „Měl jsem nabídky z několika divadel, ale když se člověk po dvaadvaceti letech rozvede, tak se hned nebude ženit, není blázen,“ glosuje.
