Opera může být sugestivní žánr, ale je velmi háklivá na dokonalou souhru mnoha složek, na špičkové pěvecké i herecké umění a samozřejmě na dostatek financí. Z tohoto pohledu mají alternativní soubory, které vytvářejí vlastní nová, většinou experimentální díla či dílka, nikoli inscenace klasických kusů minulých staletí, výhodu. Otázka je, jak ji využijí.
Tři navštívená představení z této kategorie připomínala spíš hledání než ucelené tvary s jasně zformulovanou myšlenkou. Představení Časoplet s podtitulem Operní komiks z dějin národa uvedl soubor Opera studio Praha v Pražské křižovatce. Skladatel Lukáš Sommer ve dvanácti obrazech podniká jakýsi exkurz napříč českými dějinami - od legendy o Bruncvíkovi, přes svatého Václava, Karla IV. Jana Husa, císaře Rudolfa až po první světovou válku a T.G. Masaryka. Pomáhá mu v tom pět zpěvaček, dále mimové a výtvarníci, kteří malují různé obrázky. V hudbě je slyšet inspirace minimalismem, citace písně Kde domov můj v závěru nepřekvapí. Otázka, kterou si člověk kladl, zní: Komu je představení určeno? Pro dospělého diváka je průlet hodně letmý, tím i povrchní, libreto popisující jednotlivé dějinné úseky připomíná spíš letmo nahozené črty, nějaký nový, zábavný, ironický či jinak osobitý vklad nepřináší. Jistě, komiks vždy znamená jisté zjednodušení v zájmu přiblížení zvoleného tématu. Ale iluze inscenovaného komiksu tu přesto nevzniká. Pro děti by taková hra byla asi vhodnější - jenže ty si zase nepřečtou text v tištěném programu a tvůrci patrně nepočítali s tím, že operním pěvcům, v tomto případě zpěvačkám, nebývá rozumět. Asi by museli nějak zapojit i mluvené slovo a ještě posílit hravost.
Lukáš Sommer je podepsán i pod kouskem Hra o Malinu, jenž byl patrně nejneobvyklejší „operou“, která dosud v Praze zazněla. Soubor Hausopera ji pojal jako „site specific“, neboli umění zasazené do kontextu určitého prostoru, v tomto případě do Knihkupectví Řehoře Samsy v pasáži ve Vodičkově ulici. Diváci seděli před vchodem se sluchátky na uších, do nichž jim bylo přenášeno dění za výlohou obchodu. Tak trochu jako voyeři sledovali konflikt v domácnosti knihkupce, který chce nabízet hodnotnou literaturu, ale pragmatická manželka ho s pomocí dealera nutí k rozšiřování bulvárního časopisu Malina. Příběh by se však mohl odehrávat i na normálním jevišti, obchod či jeho okolí nebyly v pravém slova smyslu do hry zapojeny. Hudebně Sommer zvolil pro zpěv rádoby vážný deklamační styl, a jako kontrast akordeon. Byla to spíš jakási skica či hříčka se sarkastickým podtónem.
Z úplně jiného světa přišel projekt Love Songs, a to i doslova, neboť soubor Opera Povera jej připravil v koprodukci se Slovinským komorním hudebním divadlem. V koncertním sále pod střechou Domu u kamenného zvonu rozehráli slovinská mezzosopranistka s ghanskými kořeny Irena Yebuah Tiran a saxofonista Lovor Ravbar monooperu Love Songs, neboli soubor básní zhudebněných srbskou skladatelkou Anou Sokolović. Autory textů v pěti různých jazycích byli Walt Whitman, Vasko Papa, Paul Éluard, ale i Shakespeare či Gaius Valerius Cutullus. Tedy velmi lákavý podklad - jenže právě ony texty člověk postrádal. V tištěném programu nebyly, a pokud celé pásmo sledovalo nějakou dějovou či myšlenkovou linku, tak nebyla vůbec zřetelná. Pěvkyně v pravém slova smyslu nezpívala, spíš všelijak nekonvenčně (a dlužno dodat, že dovedně) pracovala s hlasem, čímž možná vzdáleně připomínala Ivu Bittovou, nezapřela ovšem klasické školení. Její dialog se saxofonem nepostrádal napětí, třebaže rozhazování papírových holubiček či hvězdiček, zouvání či lezení na židli působilo jen jako prostinká ilustrace. Celkově vzato mělo představení ve své artistnosti spíš odtažitý než bezprostřední efekt, jenž by nahradil absenci obsahu. Člověk ho ale mohl vnímat jako pobídku, aby si dotyčné básně sám vyhledal.
