Režisér Andrei Serban, který je podepsán pod novou produkcí Čajkovského Evžena Oněgina, pojal tuto lyrickou operu jako provokativní paralelu k dekadentnímu životu vyšších vrstev a mafiánů v soudobém Rusku (a nejen tam).
Zbyteční mafiáni
V prvním jednání je ještě naznačena poetika v podobě květin rozházených po zemi. Posléze je však dívčí úklidová četa nacpe do plastových pytlů. V druhém aktu se namísto na venkovském bále devatenáctého století divák ocitne na dnešní diskotéce, kde se odvazují extravagantní postavy a tančí moderní tance. Ostatně i souboj Lenského s Oněginem se koná v nočním klubu – a je to vlastně chladnokrevná vražda na kulečníkovém stole. K poslednímu setkání Taťány s Oněginem zase dojde na bizarním večírku ruské generality.
I takto lze chápat původní příběh o "zbytečných lidech" z Ruska doby Puškinovy. Koncepce působí povrchně a na diváka útočí prvoplánově šokujícími obrazy, které zatlačují do pozadí lidský příběh. A to zvláště vedle (rovněž "netradiční") Oněginovy inscenace Petera Konwitschneho, s níž před pár lety přijela do Prahy bratislavská opera a která neobvyklé prostředí (lipské nádraží) zapracovala do příběhu. Spíše vykonstruovaně vyšla Serbanovi i motivace, kterou podsunuje Oněginovi – ve skutečnosti ho nepřitahují ženy, nýbrž Lenskij. Oněgin tak před oponou marně nabízí Lenskému květinu.
Nejistý orchestr
Jistou citovou věrohodnost dalo této koncepci první obsazení, zvláště zásluhou pružných výkonů Aleše Brisceina (Lenskij) a Hannah Esther Minutillo (Olga), částečně i Romana Janála (Oněgin), který má ovšem sklon k přehrávání, a polské sopranistky Wioletty Chodowiczové (Taťána), jejíž hlas je zase na tuto roli malý.
Druhá premiéra už se jen mechanicky odvíjela, odhalovala plakátovost režie a pěvecká manka první scény. Dokonce i orchestr, který v pátek hrál Johnu Fioremu pozorně, začal v neděli chybovat. Dirigentova uspěchanost v tempech také přispěla k tomu, že nový Oněgin zanechal dojem letmé provokace, nikoli hlubší zážitek.
Hodnocení MF DNES: 50 %
