O čem novinka „A tak tě prosím, kníže“ je? A jakou tam máte roli?
Je to text, který se poprvé hrál ještě před revolucí v Divadle v Řeznické. Jednalo se tehdy o docela slavné představení. Ten text je napsaný pro dva pány, tehdy jimi byli Karel Heřmánek se Zdeňkem Duškem. Moje role je, abych tak řekla, služebná. Úplně stejnou roli jsem hrála už v tom původním nastudování v 80. letech. Nyní zde hrají Jiří Štrébl s Patrikem Děrgelem. Jen já jsem zůstala.
Je důvodem, proč jste do toho šla znovu, právě skutečnost, že jste v představení hrála už tehdy? Nebo jak se to stalo?
Stalo se to tím, že autor se během těch let stal mým manželem. Byla to tedy moje manželská povinnost (smích).
V anotaci k představení se píše, že jde o „groteskní portréty dvou mrtvých duší, které byly v době prvního uvedení hyperbolou nemocného, bolševismem demoralizovaného lidství a dnes jsou stále aktuální“. V čem přesně?
Původní text Karel napsal na motivy klasické ruské literatury. Díla Gogola, Charmse a tak dále. Vznikla mu z toho groteska o moci a bezmoci. Myslím, že je aktuální tím, že se zároveň jedná i o studii ruské duše. Což je téma, které nás dnes zajímá. My bychom se přece potřebovali v ruské duši vyznat. A tak hrajeme o lži, podlézavosti a agresivitě zároveň. Nějaké konkrétní narážky na dnešní situaci na východě tam ale diváci nenajdou. Není to explicitně o Putinovi.
Vím, že otázky na manžela příliš nemusíte. Přesto si jednu neodpustím. Jaké to pro vás profesně je hrát ve hře, kterou napsal váš muž? Konzultujete doma takové role nějak společně? Nebo to necháváte čistě na režisérovi?
Nepřihodilo se mi to poprvé, takže už jsem zvyklá. Herečky ale nemají mluvit do textů svých manželů. I když některé to dělaly, třeba Olga Scheinpflugová. Já tedy ne! Ovšem spolu s Anežkou Hessovou, která se mnou zpívá a báječně hraje na akordeon , jsme hlavně korepetovaly. Hudbu složil Aleš Březina.
 |
Tomu rozumím. Vy ale hrajete třeba ještě v brněnském „Kdo sestřelil anděla“. Jde mi o to, zda využíváte toho, že se pana Steigerwalda můžete doma doptat jako autora.
Doptat se samozřejmě můžu, ale většinou se u toho pohádáme (smích). Tak se raději ptám režiséra.
Tím je zde Radim Špaček, primárně filmový tvůrce. I když i on už má několik inscenací za sebou, je to přesto odlišná práce?
Samozřejmě, filmový režisér přistupuje k inscenaci jinak a to je pro nás divadelní herce zajímavé. Cítí práci mnohem víc střihově, má větší cit pro zkratku.
Mýtus o Babičce Austrii
Další novinka, ve které se tento měsíc objevíte, je „Zapomenutou cestou Praha-Lvov“. O čem bude?
Městská divadla pražská dlouhodobě pracují na sérii ukrajinských projektů,ve kterých se propojují čeští a ukrajinští umělci. Všechny teď představujeme celý březen v akci Měsíc Ukrajiny. Scénář napsala naše dramaturgyně Simona Petrů a myslím, že moc zajímavě. Za jeho středobod si vzala město Lvov, přes které se několikrát tam a zpátky převalily dějiny. Okupovali jej Sověti, pak Němci a teď na Ukrajinu zaútočili opět Rusové. Lvov má krvavou a pozoruhodnou historii, která souvisí s bojem Ukrajinců za nezávislou existenci. A to se protíná s milníky našich dějin a naší cestou ke svobodě. Novinku režíruje ukrajinský režisér Orest Pastukh a hraje s námi ukrajinská herečka Veronika Pozniak, která pochází ze Lvova. Myslím, že to bude pozoruhodné.
Jakou roli tam máte?
Legrační. Ztvárňuji rakousko-uherskou monarchii. Na západě Ukrajiny je stále živý mýtus o „ Babičce Austrii“, za které bylo nejlépe. Ale je to taková dost zvláštní babička.
Vpustit Bolka, to divoké divadelní zvíře, není jen tak, přiznává Steigerwald |
Hraje se na nezvyklém místě, prostoru 3Kino Art v pasáži Domu U Nováků. Co je to za místo?
Je to opuštěný prostor, původně pro podnikatelské účely, v labyrintu pasáží kolem divadla ABC. Aby se diváci orientovali, pár kroků od něj je kavárna Řehoř Samsa. Tento prostor Městská divadla pražská před časem objevila a už tam uvedla projekt Kuchyň. Vejde se tam asi jen asi padesát diváků, takže něco jiného ve srovnání s velkým jevištěm. Ale zima tam nehrozí, diváci se bát nemusí.
Čeká nás krásné jaro
Vaše herecká dráha je spjata se slavnými časy Rubínu v 80. letech. Jsou pro vás právě projekty, jako novinka v La Fabrice nebo v Domě U Nováků jakýmsi návratem na komorní „sklepní“ scénu?
Vždy jsem tíhla k tomu střídat prostory, takže mám tyto návraty ráda. Ovšem La Fabrika je dnes krásné, skvěle vybavené divadlo se dvěma sály, které nedávno oslavilo 15 let své existence. Vedle alternativních prostor se ráda setkávám i s alternativním divadelním myšlením. A tak hraju například i v Libeňské synagoze hru Karla Sidona Dvojí zákon a něco se možná chystá ve Studiu Hrdinů.
Je to šest let, co jste odešla z Národního divadla a zamířila za Michalem Dočekalem do Městských divadel pražských. Jak tento krok zpětně hodnotíte?
Odejít z Národního divadla dnes není takové drama. Děje se to a je to, myslím, dobře. K divadlu patří pohyb a živost. Působila jsem na první scéně od roku 1990, zažila tam krásné roky i role a byla spokojená. Ovšem když Daniel Přibyl s Michalem Dočekalem získali v konkurzu jedno období v Městských divadlech pražských, zdálo se mi, že to bude zrod něčeho nového a že by bylo vzrušující u toho být. A zase si v životě zariskovat.
Vyplatilo se?
Toho risku rozhodně nelituju. Mohla jsem hrát ve výjimečném projektu Andělé v Americe, nyní jsme dokončili velkou inscenaci Geniální přítelkyně, která se stala diváckým hitem. Myslím, že jsem tu dostala krásné příležitosti, na které jsem pyšná. Soubor se výrazně proměnil, přišlo hodně mladých lidí z DAMU i JAMU. Také i mí studenti. Je to fajn.
Co dalšího v této sezoně plánujete?
V Městských divadlech pražských budu mít ještě jednu premiéru, konkrétně v divadle Rokoko. A moc se na to těším, protože se po dlouhé době setkám s režisérkou Viktorií Čermákovou. S tou jsem léta spolupracovala, dokonce jsme spolu chvilku měly divadelní spolek Továrna, většinou právě v alternativních podmínkách. Nyní se setkáváme po dlouhé době a v repertoárovém divadle. Hra se jmenuje Tekoucí písky a bude to hodně dámská jízda. Takže nás čeká krásné jaro.
