Zájem tentokrát vzbuzovala i nezvyklá rošáda na straně inscenátorů: zatímco režie se ujal dejvický dramaturg Karel Tománek, jeho obvyklý post obsadil šéfrežisér Miroslav Krobot. Žádné velké překvapení se ovšem nekonalo, inscenace pokračuje v typicky dejvickém stylu, kombinujícím neokázalou režii s filmově komorním herectvím.
A vzhledem k tomu, že Klimáček je dramatik v nejlepším slova smyslu profesionálně zdatný, nabízí pro takovýto přístup dobré výchozí podmínky: živé postavy a dialogy, tajemnou atmosféru i odlehčující ironický humor.
Vše se točí kolem setkání dvou dávných spolužáků z medicíny - Ivan se protlouká jako dealer zubních kartáčků, David je okázale úspěšným firemním psychologem. Scházejí se poprvé po dvaceti letech, v lese, daleko od civilizace a především poblíž místa, ke kterému je váže společný zážitek, na který se oněch dvacet let marně snažili zapomenout. Vzhledem k tomu, že Dračí doupě je hra napínavá a s řadou dějových zvratů, bylo by asi nevhodné prozrazovat více.
Na pozadí podivně vykloubených událostí se však hraje především o osobních krizích, bilancování a sebeobelhávání. Méně nadšení vzbuzuje autorova snaha nezůstat u individuálních traumat, ale říci své i k módnímu tématu "jak lidi semele a změní odosobněný, neautentický svět velkého byznysu".
Návod k žití
V tomto směru se ovšem inscenace s původním textem poněkud rozchází a ku prospěchu věci klade důraz především na prolínání reality a hry. Dění díky tomu získává osudový nádech, všichni jsou současně více či méně dobrovolní hráči, ale zároveň i oběti.
K nejsilnějším momentům večera tak patří scény, v nichž celá pětice (Ivan Trojan, David Novotný, Martin Myšička, Klára Melíšková a Klára Issová) hraje "Dračí doupě" a do infantilně dobrodužného příběhu nezadržitelně prolíná nejen reálná hierarchie postav, ale i jejich utajované příběhy, vztahy a nenávisti. Právě zde ostatně padne klíčová otázka: Jak má člověk žít s tím, co se stalo?
V Dračím doupěti po delší době společně zazářila služebně nejstarší část pánského souboru Dejvického divadla (dámy tentokrát spíše přihrávaly). Ivan Trojan a David Novotný předvedli suverénní variace na své oblíbené typy, nenápadnou "postavu s tajemstvím", respektive extroverta, "s nímž se to má jinak, než to vypadá"; Martin Myšička coby "kamarádsky diktátorský" Pán jeskyně opět dokázal, že patří ke zdejším nejproměnlivějším hercům.
Inscenace sice v některých úsecích (především před přestávkou) neplynula tak samozřejmě, jak bývá v Dejvickém divadle zvykem, pozitiva však zřetelně převažují. Do vyrovnaného dejvického repertoáru přibyl další kvalitní a pravděpodobně i divácky vděčný titul.
VILIAM KLIMÁČEK - Dračí doupě
Dejvické divadlo. Překlad a režie Karel Tománek, dramaturgie Miroslav Krobot. Délka představení 120 minut.
Hodnocení: 80%
