Legendu o rouhajícím se námořníkovi, jenž za trest musí bloudit po mořích, než ho vysvobodí věrná láska, Wagner zhudebnil po vlastním dobrodružném zážitku z plavby na rozbouřeném moři. Třebaže formálně tato opera ještě tak zcela nevybočuje z dobové konvence, Wagnerova hudební fantazie se tu rozvinula naplno, ostatně Bludný Holanďan je první z jeho oper, kterou on sám určil k provádění na Bayreuthském festivalu.
S příběhem norské dívky Senty, dceři pragmatického obchodníka a kapitána Dalanda, která se zamiluje do tajemného obrazu, už inscenátoři ve světě prováděli leccos. Norský režisér Ole Anders Tandberg, kterého najalo Národní divadlo, ji vyložil jako Sentin sen. To sice není nic nového, s tím už kdysi dávno přišel režisér Harry Kupfer blahé paměti, ale vždycky jde nakonec o originalitu a důslednost, která by umlčela případné všetečné otázky.
Režie ovšem nápaditá, promyšlená a důsledná není a tudíž otázky vyvolává. Naklánějící se točna představující palubu Dalandovy lodi jistě v první scéně zaujme, ale proč se nedá vymyslet nic lepšího než že postavy po ní pochodují nahoru a dolů? Dole se odkrývá prostor, v němž se objeví Senta s rozečtenou knihou. Ale proč loví v knize, když obraz má viset na zdi? Láska, která vystoupí z obrazu - to byl přece báječný Wagnerův nápad, který se jistě dá realizovat na sto způsobů, ale zavřít či spíš zazdít ho do knihy, kterou v zadních řadách stejně není pořádně vidět, je jeden z nejhorších.
Richard Wagner: Bludný HolanďanDirigent: Karl-Heinz Steffens Režie: Ole Anders Tandberg Národní divadlo, premiéra 20. ledna 2022 ve Státní opeře |
A proč posádku druhé, ďábelské lodi, která rovněž sídlí pod točnou, symbolizuje pár světelných záblesků a trocha dýmu? To má jako být moderní jevištní horor? To snad svedli i za Wagnera bez elektřiny… A proč námořníci leží na nemocničních postelích? Ty samé postele pak představují něco jako ložnici penzionátu, v němž žije Senta se svými kamarádkami a vychovatelkou, přičemž všechny jsou oblečené do černého a mají copánky. Ale proč, když Senta dle libreta žije s otcem? A když začne píseň, kterou si dívky zpívají při předení na kolovrátku, proč točí s polštáři? A proč se pak cudné chovanky vydají s vínem za drsnými námořníky?
A proč si Senta nařízne ruku a s Holanďanem uzavře něco jako pokrevní bratrství? Vždyť to nemají zapotřebí. A proč vypouštějí do vzduchu svítící kuličky, které se na závěr opery snesou na malých padácích? A proč chudák Holanďan, režisérem nucený k okázale rezignovaným pózám, navíc vláčí jakousi dlouhou nařasenou sukni, kterou skrývá pod kabátem? To je součást trestu, jenž byl na něj uvalen? Člověku mimoděk naskočí jiný námořní kapitán, jenž v Národním divadle v jiné produkci jiné opery měl také vlečku, ovšem fantazie a řemeslo inscenátorů Brittenova Billyho Budda byly na úplně jiné úrovni než pár izolovaných nápadů či spíše „nápadů“ režiséra Tandberga.
Ten by možná na vše odpověděl jednoduše: Je to přece sen! Sen je sen, ale divadlo je divadlo. A tento sen byl dost chudý na to, aby se z něj člověk nechtěl probudit.
Zbytečná kanonáda
Už proto, že to byl i dost hlasitý sen. Hned první takty slavné předehry, místo aby energicky prořízly vzduch, v něm jakoby těžce visely. A celý večer, který dirigoval hudební ředitel Státní opery Karl-Heinz Steffens, se nesl v jednotvárném, těžkopádném forte, slyšet byly i chyby. Přitom Wagner předepsal tolik působivé dynamiky…
Tu nerespektovali ani zpěváci. Jakoby všichni, od představitele Holanďana po Kormidelníka usilovali jen o jediné: dostat ze sebe neustále co nejsilnější zvuk. Pro dvě hlavní role byli angažováni němečtí pěvci, zjevně ovšem nikoli špičkoví. Barytonista Joachim Goltz jel neustále na plný plyn, ale v horším slova smyslu, bylo to hlasité, přepjaté zpívání o ničem. Sopranistka Elisabeth Teige, jíž jevištně nepomohla stylizace do uniformní školačky, nemá pro roli Senty nijak zvlášť charismatický hlas. A zase: v uších utkvěla jenom přílišná síla a tlak na hlas, včetně začátku její slavné balady Johohoe! Johohohoe! Navíc, ač rodilá mluvčí, rozumět jí moc nebylo.
Domácím pěvcům by se nějaké ty nedostatky v dikci daly prominout, pokud by se o ni aspoň snažili. Basista Zdeněk Plech, který zpíval Dalanda, má bezesporu atraktivní, měkký hlas, ale v takovéto roli s ním neumí zacházet a ten pak zní syrově a s nepřirozeným vibratem; jeho postava zůstala bez přednesu, beze slov. Ani tenorista Aleš Briscein jako Sentin nápadník Erik se nevyvaroval tlaku na hlas, i když ze všech měl ještě nejvýraznější přednes. Relativně dobře se předvedl sbor.
Wagner psal drama, sice vypjaté, ale nikoli kanonádu. Za leccos jistě může dirigent, odpovědný za hudební nastudování. A i když vezmeme v potaz všechny možné obtíže, jimž divadla včetně Národního musí čelit v současné pandemické situaci, tak takovýmto způsobem se Opera Národního divadla z podprůměru nepozvedne.
